Jak jsme upláceli tádžického konzula

Nejmenovaného roku se nám zachtělo do Tádžikistánu. Logicky jsme se začali shánět po informacích, kontaktovali jsme různé cestovní kanceláře, volali jsme na zastupitelství dané republiky. Po několika týdnech jsme dospěli k názoru, že byrokratickou mašinérii neprorazíme. Tudy cesta nevede. S tímto závěrem jsme odletěli do Střední Asie. V  nejmenované metropoli nejmenovaného středoasijského státu jsme náhodou narazili na budovu velvyslanectví téhož Tádžikistánu. Podívali jsme se na sebe a řekli si, jdeme do toho. Napoprvé jsme se pobavili pouze s krásnou sekretářkou. Konzulát měl zřejmě siestu, nehledě na úřední hodiny. Vyplnili jsme tedy vízový formulář a zanechali zde kopie pasů a fotky pro další návštěvu. V průběhu následujících dní jsme ambasádu několikrát kontaktovali, až se nám podařilo zastihnout konzula. Na dotaz, zda jsou víza hotova, jsme byli vyzváni, abychom se dostavili a „pohovořili“ si o tom osobně.

Po krátkém seznámení s panem konzulem se zavřely dveře jeho pracovny. Náš rozhovor probíhal asi takto:

„Kam chcete jet v Tádžikistánu?“

-Ještě nevíme přesně.

„Tak proč byste jezdili do Tádžikistánu, když nevíte kam? Je tam nebezpečno, banditů plno. A bandité nemají vlast…

…Pozvání. (konzul mává papírem). Nejdůležitější je pozvání. Musíte mít takový fax z ministerstva zahraničí (ukazuje jakési papíry, které připomínají faxy). Já vám teď vystavím vízum, vás tam zabijí. A co potom? Mně potom budou nadávat. A vyhodí mě.

-„…Říkali nám, že vízum může vystavit i sám velvyslanec, tak bychom za ním mohli zajít…“

„… Tak, prosím, půjdeme a budeme to řešit s velvyslancem …

…Ale jestli nemáte pozvání, musí se napsat požadavek do Dušanbe. Na ministerstvo zahraničí. Ano, můžete se o to postarat – třeba tam poslat nótu. Já to mohu udělat sám, ale stejně budete muset čekat měsíc a půl. Zatímco, kdybyste měli pozvání, mohl bych vám rovnou vízum nalepit.“

-(naivně) „Ale nám bylo řečeno, že …“

„… Jak si to vůbec představujete? Vtrhnout na ambasádu. A ještě voláte zvenku, jestli už je vízum připravené. Ukažte mi jediný stát na téhle planetě, kam prostě přijdete na ambasádu a okamžitě vám dají vízum. Není to tak? Takový stát prostě neexistuje. Bez pozvání to nejde…“

-„My jsme mysleli, že…“

… Jednou dokonce člověk z vaší ambasády byl ochoten dát 500 dolarů, aby dostal vízum. Jenom na 3 dny…

Zvoní telefon

-Tady …, konzul velvyslanectví Republiky Tádžikistán v Republice…

(chvilka hovoru na téma, které vzdáleně připomíná služební záležitosti)

„… No vidíte, teď mi volal konzul Turkmenistánu. Ptá se, jestli mu nedám vízum – na 3 dny. Člověk z ambasády. Diplomat. Ale nemá pozvání…“

-„No, víte, my jsme studenti a zajímáme se o Tádžikistán, ale ještě nikdy jsme nebyli ve Vaší krásné zemi…“

„…Chápu. Jste studenti. Nemáte moc peněz. Ale já Vám chci pomoct.“

-Dotaz (opět s předstíranou naivitou): A bylo by možné ten proces nějak uspíšit, popřípadě to zařídit nějak jinak?

V podstatě jo. Já bych to mohl udělat sám. Ale to víte, musel bych tam volat, někoho shánět, věnovat se tomu. To jsou telefony navíc a tak dále. A to je „zvláštní servis“, za to je nutno platit (doslova „plotit“ se silným jižním přízvukem). No, promyslete si to, rozhodněte se sami. Kromě nás tady už nikdo jiný není.

-„A na kolik by ten váš „servis“ asi tak vyšel?“

(po krátké úvaze) Nóóó, asi tak na x dolarů. (padl vcelku přijatelný návrh)

-„Dáme vám x dolarů za oba.“ (nespecifikovaná, ale ještě přijatelnější suma).

„No, dobře, davajte.

-„A kolik to teda bude celkem?“

„x dolarů tady a na pokladně y dolarů (oficiální poplatek) a na to dostanete potvrzení. A o těchhle penězích (přepočítává dolary) nemusíte mluvit. Jestli se vás budou ptát, kde máte pozvání, řeknete, že jste ho měli, ale že jste ho museli odevzdat konzulovi..,

… A nemyslete si, že to jde do mé kapsy… Já budu muset volat do Dušanbe, budu s tím mít práci, ty telefony taky něco stojí…

(Jeden z nás to už nevydržel)

A ty, co se směješ? Nesměj se, nebo nedostaneš vízum.

(Náš pohled se svezl na koberec s portrétem presidenta Rahmónóva. Nový výbuch smíchu).

„Co je zase směšné? Áá, jsme si podobni? Všichni, co sem přijdou, se ptají – to jsi ty? Ale já říkám – to je president.“

Žádné hrozby však už nemohly zvrátit sílu zelených papírků a v našich pasech se zaskvěla krásná červená samolepka s vízem.