Recenze Michal Kubát

Slavomír Horák: střední asie mezi východem a západem

Praha: Karolinum, 2005, 260 stran.

Politologický časopis, č. 3, 2005, s. 346-347

Recenzovaná publikace je v českém prostředí průkopnická. Doposud jsme se totiž nemohli v češtině v takovém rozsahu seznámit s analýzou současné politiky v postsovětských asijských státech. Zvolené téma je nejen zajímavé, ale také vysoce aktuální, protože jsme v posledních měsících svědky bouřlivých událostí v dané oblasti probíhajících. Troufám si tvrdit, že teprve po přečtení recenzované publikace můžeme z médií získané příslušné informace plně a ve všech souvislostech chápat (čtenář knížky okamžitě dobře porozumí tomu, proč nedávné uzbecké nepokoje vypukly ve zrovna Fergánské kotlině a ne někde jinde a vůbec proč je Fergánská kotlina neuralgickým bodem nejen Uzbekistánu, ale celého regionu).

Po otevření a prvním prolistování knihy je na první pohled vidět autora systematičnost. Práce je členěna do sedmi kapitol. Po úvodu následuje obecná charakteristika celého regionu, dále kapitoly věnované samotným státům, tj. Uzbekistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu a v posledku je umístěn závěr (za ním pak nacházíme přílohy).  Autor se v úvodu, a to je třeba vysoce ocenit, nespokojil s obligátním popisem „čím se práce bude zabývat“, ale zahrnul do něj relativně podrobný rozbor literatury a pramenů z nichž čerpal a při té příležitosti trefně upozornil na mnohá úskalí s nimi spojená. Prokázal zde důkladnou znalost těchto zdrojů a hned od počátku navodil atmosféru serióznosti, resp. odbornosti a nikoliv publicističnosti. První kapitola Obecná charakteristika regionu je především geopolitickým vymezením regionu jako celku se zdůrazněním vnějších faktorů, které na něj působí, a to primárně světové a regionální velmoci. Z vnitřních faktorů působících na vývoj oblasti autor zdůrazňuje hlavně faktory konfliktní jako mj. islámský extremismus, etnické menšiny, sociální problémy, a dal. Následující kapitoly jsou případovými studiemi analyzujícími politické systémy jednotlivých výše zmíněných států. Tyto kapitoly mají jednotnou formu zpracování. Nejprve je vymezeno geopolitické postavení příslušné země, dále je široce popsán politický systém, a to v mnoha aspektech jeho fungování (formální a neformální politické struktury, sociální otázka, ideologie), etnická problematika a stručný vnitropolitický vývoj. Závěr publikace se snaží nastínit perspektivy dalšího politického rozvoje regionu. Přílohy jsou velmi bohaté: obsahují stručné biografie důležitých osobností s regionem spojených, tabulky a grafy.

Práce se kromě již zmíněné systematičnosti vyznačuje maximální precizností jejího zpracování. Její informační hodnota je neocenitelná. V této souvislosti je nutné zmínit a kvitovat s velkým povděkem, že se autor neomezil výhradně na literaturu coby zdroj informací, ale ve velké míře zužitkoval své vlastní poznatky, které načerpal při svých studijních cestách do oblasti (viz pozn. na stranách 44, 66, 73, 100, 102, 103, 114, 121, 137, 177, 180). Tyto nám zprostředkovávané osobní zkušenosti autora se středoasijskou realitou knihu nejen oživují, ale především nám umožňují lépe chápat řadu věcí. Chybí však mapy, které by velmi usnadnily orientaci v problematice, protože územní otázka je v případě tohoto regionu velmi důležitá (viz mj. zmíněná Fergánská kotlina).

Jak již bylo naznačeno, autor je brilantní v těch pasážích, ve kterých diachronně popisuje realitu, a to jak mezinárodní, tak domácí (vnitropolitickou). Patrně nejcennější jsou „geopolitické“ a „politicko-geografické“ podkapitoly, výborný je rovněž popis vývoje vnitropolitické situace v jednotlivých zemích. Tady je třeba zejména vyzdvihnout autorův důraz na neformální struktury moci a jejich význam (např. klany). Autor neopomíná upozornit na řadu v obecnějším historickém i politickém měřítku symptomatických rysů tamního politického vývoje jako například skutečnost, že pozdější autoritativní vládce byl původně „málo známým“ (Askar Akajev; str. 183) „dočasným konsenzem“ (Islam Karimov; str. 62).

Nicméně právě v analýzách politických systémů jednotlivých zemí se vyskytují některé autorovy teoretické nedostatky. Pomineme-li takové spíše drobné chyby jako zaměňování volebního obvodu za volební okrsek (např. str. 52, 126 aj.), jako závažnější se jeví autorovo svévolné „žonglování“ s klasickými politologickými pojmy prezidencialismus/parlamentarismus/poloprezidencialismus. Pro autora jsou příslušné politické režimy prostě prezidentské. Především podle mého soudu nelze aplikovat tyto strukturálně „demokratické“ pojmy na autoritarismy. Toto základní trojí vymezení politických režimů je založeno na demokratických mechanismech (dělba moci, vzájemné vztahy mezi nejvyššími státními institucemi, soutěživý stranický systém) a je proto metodologicky chybné vztahovat je na nedemokratické politické systémy, kterými v knize analyzované státy bezpochyby jsou (či byly). Bez ohledu na to pak zcela jistě nelze tvrdit, že je nějaký politický režim prezidentský a současně zmiňovat existenci vlády v čele s premiérem (mj. str. 49-50). Jakési implicitní vysvětlení takového přístupu najdeme v závěru na straně 192, kde autor hovoří o „prezidentském, resp. vůdcovském systému“. Ztotožňuje tedy prezidencialismus s diktaturou prezidenta, což ovšem není z teoretických a metodologických důvodů správné. Na druhou stranu je třeba ocenit, že autor nepropadl povšechnému užívání pojmu totalitarismus a pro pojmenování tamních politických systémů používá správné označení autoritarismus. Nevíme však, zda tak autor činí intuitivně nebo pro to má teoretické zdůvodnění, protože tuto otázku nikde nerozebírá a vůbec nepracuje s příslušnou politologickou teoretickou literaturou. Je to trochu škoda, protože autorova znalost oblasti by mohla ve spojení s její analýzou vzhledem k teoriím autoritarismu a totalitarismu přispět k objasnění řady empirických i teoretických otázek. Jak tyto režimy vlastně charakterizovat? Vešli bychom se do klasických např. Linzových klasifikací autoritarismů nebo je namístě tyto typologizace revidovat? Jak se vypořádat s otázkou totalitní ideologie vs. autoritativní mentalita? (Autor se podle mě ne zcela správně důsledně drží pojmu ideologie /a dochází k poněkud bizarnímu sousloví „ideologie demokratismu“; str. 176/.) Podobných otázek je více. Zde spatřuji autorův velký potenciál, který zatím zůstal nevyužit a tedy teprve čeká na patřičné zúročení.

Výše zmíněné politologické výtky by ale zcela jistě neměly zastínit rovněž výše vylíčenou hodnotu recenzované publikace (ostatně, autor není vzděláním politolog). Práce je výsledkem několikaletého důkladného výzkumu včetně „práce v terénu“. Je na ní znát autorovo neobvyklé zaujetí celou problematikou. Uvědomíme-li si, že publikace je první autorovou prací monografické povahy, je skutečně velmi dobrá.

Michal Kubát, Fakulta sociálních věd University Karlovy v Praze, Fakulta filosofická Západočeské university v Plzni