Redžepmurat Durdyjev. Chlapec na obrubníku (Yolda dusan oglan)
V Turkmenistánu je mnoho cest, ale k jedné má lid zvláštní vztah. Laskavý a plný úcty. Tato cesta se táhne na jihozápad od našeho překrásného Ašgabatu - dlouhá, hladká asfaltová plocha, která se rozbíhá do Powrize (Firuzy). Vždy časně ráno po této cestě projíždí milovaný syn turkmenského lidu Saparmurat Nijazov - spěchá ze svého domu v Powrize do Ašgabatu do práce. A každý večer se po stejné silnici vrací domů.
Když lidé procházející kolem nebo projíždějící auta vidí Presidentův vůz, na chvíli zastaví krok nebo přibrzďují, klaní se a uctivě zdraví Saparmurata Atajeviče. A pohled Presidenta pozorně vnímá každý pozdrav. Z okna svého automobilu kývá hlavou a uspokojením v srdci přijímá projevy úcty svého národa. Vždy jej pohladí na duši jejich přízeň a duševní otevřenost.
Od jisté doby si President začal všímat, že u cesty často stojí chlapec v bílé košilce s lopatou v ruce. Jakmile vidí automobil Turkmenbašyho, postaví se nehybně do pozoru, drží lopatu v levé ruce jako zbraň a pravou rukou salutuje jako voják na stráži. Časem se setkání s tímto chlapcem stala Presidentovi jakýmsi dobrým znamením do nového dne. Proto když se automobil přiblížil k chlapci, často velel řidiči zpomalit a přívětivě chlapce zdravil.
Jednoho dne krásné auto Saparmurata Turkmenbašy jako vždy lehce svištělo po cestě a vezlo svého pána do jeho paláce, ozdobeného zelenou vlajkou. Pohled na chlapce se svezl na chlapce s lopatou, který stál na kraji cesty. Ten se, jako obvykle, vypnul jako struna.
"Zastavte vedle něho!" řekl Saparmurat Atajevič svému řidiči.
A auto lehce zabrzdilo přímo vedle chlapce. Tato neobvyklost jej vylekala. "Ach, dědečkovi Saparmuratovi se nelíbí, že tady každý den stojím a nyní mi vynadá!" pomyslel si chlapec DOPLNIT - poznámka : ve východních zemích je oslovení "dědeček" výrazem úcty mladších ke starým a zkušeným lidem) . Ale to se již zadní dveře auta otevřela a chlapec uviděl Presidenta : šedovlasý, s otevřenou přívětivou tváří se Turkmenbašy usmíval. Když chlapec viděl tento jasný úsměv, strach jej trochu přešel.
"Buď zdráv palváne (bohatýr)!" Laskavý pozdrav Presidenta zcela uspokojil chlapce.
"Dobré jitro, náš otče Saparmurate!" odvětil po vojensku chlapec, "ať Vám Alláh dá zdraví a dlouhá léta."
"Chaj, chlapče," odpověděl Turkmenbašy a s uspokojením si prohlížel chlapce od hlavy k patě. Potom se zeptal :
"Řekni hochu, jak Ti říkají?"
"Berenč."
"Nos své jméno se ctí, Berenč-džane," řekl President a dále hleděl se sympatiemi na chlapce "a kam se to každý den ubíráš s tou lopatou?"
"Na naši novou zahradu!" odpověděl Berenč s potěšeným leskem v očích. "Když podle vašeho dekretu všem dávali zemi, také jsme si vzali parcelu. A nyní každý den před školou tam sám sázím stromy."
Chlapec se od vzrušení div nezadýchal, ale nadechnul se a pokračoval : "Saparmurat-Ata (otče), vy sám jste přece radil sázet více stromů. Těmito radami se my řídíme."
"Děkují synku!" bylo vidět, že Saparmuratu Turkmenbašy se šikovný a pohotový chlapec líbím "a jak tě, Berenč-džane, baví sázet stromy?"
"Baví, velmi!" hrdě prohlásil chlapec. "Stromy dávají plody, zdobí přírodu, čistí vzduch a pod nimi je tak chladný stín..."
"Jsi šikovný chlapec, Berenč-džane, správně jsi pochopil cíl, který jsem vytyčil. A nyní mi ukaž, jak sázíš stromy."
Neočekávaný návrh chlapce překvapil :
"Vy se chcete podívat na náš melek (zahradu pozn. překl.)?"
"Přesně tak. Posaď se do auta." Saparmurat Turkmenbašy se pohnul a uvolnil místo vedle sebe. "No, posaď se!"
Berenčovi se zatočila hlava od neočekávaného štěstí. Je to sen nebo ne? Opravdu sám dědeček Saparmurat navštíví jejich melek? V návalu nadšení chlapce vzkřiknul :
"Pojeďme, jeďme co nejrychleji!" a vykročil k autu. Ale najednou, jakoby poprvé uviděl krásné auto, se na jeho tváři se objevil smutek : "Cesta na náš melek je jen písečná a plná prachu. Bojím se, aby se auto nezaprášilo a nezašpinilo.
Ale president se na slova Berenče jen usmál :
"To je maličkost, Berenč-džane. Neboj se. Když se zapráší, umyjeme jej, není to tak příteli?" obrátil se Saparmurat Atajevič k řidiči.
Mladý řidič ani nesejmul ruce z volantu, otočil se a s úsměvem pravil :
"Nezapráší se, Saparmurate Atajeviči. Postarám se, aby byl svěží jako kvítek."
"Tak vidíš Berenči, všechno je v pořádku, není třeba se o auto bát. Jedeme a ty nám ukazuj cestu. Posaď se!" řekl President.
Chlapec si již skoro sedal do auta, ale u samotných dveří se znovu zastavil.
"Ale já mám v rukou lopatu..."
"Ale Berenč-džane, co tě rmoutí? Kde by měla být lopata, když ne v rukou zemědělce? Komu bude vadit? Auto doveze na místo tebe i tvou lopatu."
Berenč si sedl na zadní místo vedle Saparmurata Turkmenbašy. Lopatu postavil mezi kolena, aby držela rovně.
"Tak, kudy to bude?" zeptal se Saparmurat Atajevič s úsměvem.
"Přímo tady po této cestě," máchl Berenč rukou dopředu, "a tam na křižovatce doprava"
Automobil se lehce rozjel a odbočil z asfaltové cesty, kam chlapec ukazoval. Vozy ochranky se rovněž vydaly za Presidentovým vozem.
Bylo jaro a step byla celá zelená svěží mladou trávou, s rozkvetlými jasně červenými květy. Na nebi zpívali skřivani, vzduch se chvěl jejich veselými trylky. Slunce s úsměvem hledělo na zemi a štědře ji zalévalo svými paprsky. Na makových rostlinkách se od slunce ještě leskly kapky nočního deště a spadaly dolů jako droboučké kuličky rtuti. Cesta byla také ještě vlahá a prach se na kolech vozu neusazoval.
"Vidíš Berenči vaše cesta je ještě čistší než asfaltová," obrátil se Saparmurat Atajevič a laskavě pohladil chlapce po vlasech. Chvíli se odmlčel a potom řekl : "Zapamatuj si navždy hochu, co ti řeknu. Rodná země, dokonce i zaprášená, je vždy jako lék. Za starých časů naši otcové a dědové na jakoukoliv ránu přikládali špetku země, nemoc se vyléčila a rána se zahojila. Proto všechno, co roste na naší zemi má blahodárné účinky jako nejlepší lék - i plody sadů i semena trav."
Berenčovi se zdálo divné, proč s ním President hovoří tak vážně a samotné toto vyprávění, podobné příběhu jej nadchlo. S obdivem hleděl na Saparmurata Atajeviče a pomyslel si : "Je třeba sázet ještě více stromů, i osevů musí být více. A také květiny! Ano, květiny musí růst všude. Tehdy všichni lidé budou žít dlouho a nemoci zcela zmizí."
President mezitím si mezitím znovu se zájmem prohlížel Berenče. Chlapec vůbec nepřipomínal člověka, který se vydal kopat půdu. Košile bílá jako sníh, pečlivě vyžehlené kalhoty a lesknoucí se boty... I vlasy jsou tak pěkně rozčesané... Snažil se uhodnout důvod takové pořádnosti a zeptal se :
"Berenči, ty určitě jdeš po práci na vašem meleku rovnou do školy. Ale proč tedy nemáš školní brašnu?"
"Ne, když dodělám svou práci, zajdu ještě domů a až potom do školy," odpověděl Berenč.
President se tedy zeptal přímo, proč chlapec chodí na práci tak oblečený. Přívětivě se usmál a poznamenal: "Když tě tak vidím Berenč džane, ani bych si nepomyslel, že jdeš pracovat na pole. Jsi tak slavnostně oblečen, radost pohledět."
Chlapec ihned pochopil, o čem jeho společník hovoří a rozhodl se všechno vysvětlit.
"Dědečku Saparmurate," začal, "když jsem řekl mamince a tatínkovi, že vás každé ráno potkávám na cestě a zdravím vás, tak mi řekli : "Děláš dobře, synku. Ale kdo má tu čest každý den vidět milovaného syna a vůdce našeho národa a srdečně se s ním zdravit, ten je zahrnut milostí Alláha. Ale když se potkáváš s takovým člověkem, není vhodné ukazovat se mu v ošumělém oděvu. Nezapomínej jedno : musíš vypadat úhledně." Berenč se podíval na svou košili a dodal s úsměvem : "Dědečku Saparmurate, přál bych si, aby vaše cesta pořád taková bílá (výraz "ak" - bílý je v turkmenštině synonymem pro "pravý"), a proto si beru bílou košili."
"Díky ti, milý hochu." Saparmurat Atajevič byl velmi potěšen slovy chlapce, které byly řečeny s velkou upřímností a od srdce. "I já chci, aby cesty nás všech byly sněhobílé, přesně jako tvoje košile. A rodičům vyřiď mé uznání za takovou pozornost a úctu."
"Dobře, určitě vyřídím," kývnul Berenč a protože si všiml, že automobil přijel k jejich meleku, dal znamení, aby vůz zastavil. "Tak jsme dorazili."
Všechna auta zastavila na kraji pozemku, který náležel rodině Berenče. Hosté, kteří vyšli ven, obklopili Presidenta s chlapcem a všichni společně procházeli rozlehlým melekem. Mladé stromky, které se již Berenčovi podařilo zasadit, se zlehka kolébaly v jarním vánku. Chlapec, který šel vedle Presidenta, popisoval své sazenice.
"To je meruňka," řekl, "a támhle broskev, hruška, granátové jablko a tam vzadu jsou jabloně a švestky."
Tak chodili od stromku ke stromku, dokud se nepřiblížili ke svazečku sazeniček, pečlivě přikrytých vlhkou zemí.
"Tady jsou různé ovocné stromy, které ještě chci zasadit. Včera jsem pro ně připravil několik důlků," řekl a ukázal na řádek čerstvě vyrytých jamek.
Turkmenbašy se pozorně podíval na sazeničky. Vybral jeden strom, vzal jej do ruky :
"Co je to za strom, Berenči?"
"To je mirabelka."
"Správně, máš bystré oko. Dej mi lopatu, synku. Zasadím sám tuto mirabelku. Až se na budete dívat, vzpomenete si na mě a řeknete : "Toto je strom dědečka Saparmurata, "co tomu říkáš?"
"Ano, ano," chlapec nadšeně pokýval hlavou a podával Presidentovi svou lopatu.
Saparmurat Atajevič si znalecky prohlédl dobrý, pevně udělaný nástroj, který se leskl skoro jako zrcadlo.
"Jsi chlapík, Berenč-džane. Tvá lopata mi řekla, že budeš skutečným zemědělcem. Podívej se, můžeš se na ní dívat jako do zrcadla!"
Laskavá slova tohoto tolik milovaného člověka Berenče opět potěšila a jeho dávný sen, aby se stal pánem vlastní země, se stal ještě sladším. Chtěl vystudoval agronomii a v tomto okamžiku pocítil, že už už dosahuje svého cíle. Vždyť jestli jej takový člověk, Saparmurat Turkmenbašy, pochválil...
President mezitím spustil do důlku kořeny sazenice. Berenč přiskočil, starostlivě přidržel stromek za vršek a Turkmenbašy zaryl lopatu do země, měkké jako samet a zaházel jamku hlínou. Někdo z přítomných již stihl nabrat vědro vody z kohoutku a nyní polil nově zasazenou rostlinku.
"No tak, Berenč-džane? Je to v pořádku?" zeptal se Saparmurat Atajevič s úsměvem.
"Naprosto, dědečku Saparmurate. Já sám se o něj již postarám, budu jej hlídat jako oko v hlavě. A všem řeknu, že toto je serdár (vůdce pozn. překl.) všech stromů," vyjádřil Berenč s dětskou prostomyslností své skryté myšlenky.
"Přeji ti, aby stromy, které zasadíš, plodily a dávaly stín," promluvil Turkmenbašy a vrátil Berenčovi lopatu. "A tvá lopata ať nikdy nezrezaví..."
"To nedopustím!" prohlásil slavnostně Berenč, jakoby to nebyla ani slova, ale opravdová přísaha. "Dědečku Saparmurate, a přijedete okusit ovoce z mých stromů? Přijeďte, prosím!"
"Dobrá, inšallah (bude-li to vůle Boží, pozn. překl.) přijdu. A nyní, Berenč-džane, se musíme rozloučit, práce nečeká."
Turkmenbašy přátelsky stiskl polodětskou, ale již prací ztvrdlou ruku Berenče. Potom se podíval na hodinky a pospíchal k vozu. Ostatní se také posadili do svých aut.
Jakmile hosté zamávali Berenčovi na rozloučenou a zmizeli z očí, přiletěl odněkud slavík. Posadil se rovnou na stromek, čerstvě posazený rukou Turkmenbašyho a zazpíval. A chlapci se zdálo, jakoby všechno okolo strnulo a jako očarován poslouchal jeho veselé trylky.
(přeloženo z Matěrialy po turkmenskoj literature, Magaryf, Ašchabat, 1997, str. 303-308.)