Zabetonované písky Karakumu
Autor: Slavomír Horák
Turkmenistán je dnes jednou z nejtvrdších diktatur, která dlouho zůstávala stranou zájmu všech světových bijců podobných režimů. Avšak zatímco Severní Koreu, Afghánistán či Irák dnes mnozí lidé dokáží na mapě světa alespoň přibližně určit, představy o Turkmenistánu se stále pohybují ve stereotypech pouštní krajiny s nomády a velbloudy. Jací jsou vnitřní hráči na této bizarní scéně a jaké jsou ceny pro vítěze?
Život na panovnickém dvoře
Před 18 lety byl do čela této tehdy ještě sovětské republiky dosazen pěrestrojkový kádr a černý kůň generálního tajemníka SSSR Michail Gorbačova - aparátčík Saparmurat Nijazov. Po vyhlášení nezávislosti, která středoasijským prvním tajemníkům "spadla" nechtěně do klína rozpadem Sovětského svazu, začal tuto zapadlou republiku bývalého impéria měnit na akciovou společnost Turkmenbaši.
Nyní už prezident nezávislého Turkmenistánu Saparmurat Turkmenbaši (v překladu Otec Turkmenů) se poměrně rychle vypořádal s nepočetnou opozicí a obklopil se "dvořanstvem" složeným ze svých četných pochlebovačů. Jako mnozí diktátoři však "Otec" začal brzy trpět jednak vírou v realitu svérázné ideologie vytvořené okolo své "výjimečné" osoby a jednak značným stihomamem, který se projevoval v neustálých čistkách aparátu různých politických orgánů. Postupně tak byli odstaveni všichni relativně schopní ministři ve vládě a obměněna většina silových struktur, hlavních center moci v zemi. Jako první takto "padlo" ministerstvo vnitra.
Na počátku 21. století, v turkmenské ideologii definované jako "Zlaté století Turkmenů", se podařilo zlikvidovat vedení Výboru národní bezpečnosti KNB (nástupnické organizace KGB). Mocenský vliv v zemi si dnes udržuje generální prokurátorka Kurmanbibi Atadžanová. Tato energická dáma středního věku sehrála hlavní roli v procesu nad tzv. "pachateli" údajného atentátu na Turkmenbašiho na podzim 2002. Prakticky jediným konkurentem na tomto poli zbyl šéf prezidentovy ochranky Akmurad Redžepov. Nad těmito boji však vládne bdělé oko prezidenta země, Serdára (vůdce), Proroka turkmenského národa a autora morálního kodexu Turkmenů svaté knihy Ruhnama Velikého Saparmurata Turkmenbašiho. U něho se shromažďují všechny informace a kompromitující materiály, které jednotliví hráči v této hře přinášejí na ty druhé. Takový přehled mu umožňuje držet v šachu všechny, kteří by to v celé hře přehnali se svými ambicemi i při hromadění bohatství.
Plyn, opium a bavlna
Turkmenistán dávno není jenom zemí divokých nájezdníků, jak je líčily perské prameny v 19. století. Dnes se i na zdánlivě nehostinném kousku země dá najít velké bohatství, z něhož však čerpá jen malé procento ze zhruba pětimiliónové turkmenské populace.
Odborníci na geopolitiku v případě Turkmenistánu nejčastěji skloňují slovo plyn. Při bližším zkoumání se však celá věc nejeví tak nabubřele, jak se tito lidé snaží představit. Jenom malá část modrého plamínku na plynovém sporáku v české kuchyni nebo tepla z plynových kotlů pochází z této daleké země. Turkmenistán nemá mnoho možností vyvážet své plynové bohatství na lukrativní trhy. Ty si hlídá Rusko, přes které má Turkmenistán zatím jedinou reálnou možnost vývozu "modrého zlata". Plyn proto většinou končí na ruském trhu nebo na chronicky neplatící Ukrajině či v Arménii. Menší část potom zásobuje severovýchodní Írán.
Plány na výstavbu dalších plynovodů zatím nedošly dále než do stádia politických konzultací a deklarací. Již téměř dva roky se opět jedná o projektu takzvaného transafghánského ropovodu, který by ústil v pákistánském přístavu Karáčí. Tento plán byl navržen již za vlády Talibanu a byl jedním z důvodů, proč prezident Turkmenistánu byl s vůdci tohoto hnutí zadobře. Stejně jako před několika lety, ani dnes se zatím nenašel investor, který by byl ochoten vložit potřebné miliardy dolarů do křehké afghánské stability. Příjmy z plynu plynou v tomto případě především do kapsy samotného prezidenta, případně se utápějí v grandiózních stavbách hlavního města Ašchabádu, které se za posledních 15 let proměnilo ve změť památníků, mramorových paláců a velkolepých staveb se všudypřítomnými sochami či plakáty "Velkého Otce".
Jižní soused země je pro turkmenské vedení přitažlivý ještě jedním artiklem, které přináší podobné bohatství jako plyn - opiem. Právě přes Turkmenistánem dnes vede jedna z hlavních tepen přepravy těchto narkotik a i vrabci na zlatých sochách Vůdce si cvrlikají o stovkách miliónů dolarů, které protékají všemocnými prsty Turkmenbašiho rodiny i rukama jeho nejbližších spojenců.
Poslední pinkou Turkmenistánu, o níž stojí za to hrát, je "bílé zlato" bavlny. Ta je však z větší části v rukou dalších spojenců prezidenta - tureckých obchodníků, často s velmi pochybnou pověstí. Nicméně ve srovnání s předchozími dvěma koláči se ten bavlníkový jeví jako chudý příbuzný.
Jsi proti? Mazej do lágru!
Vystoupit otevřeně proti režimu a kultu osobnosti si nedovolí v zemi prakticky nikdo. Ti, kteří to přece jenom zkusili, dnes většinou dožívají v nelidských podmínkách pouštních koncentračních táborů.
Výraznější a hlasitější opozice se ozývá ze zahraničí. Političtí představitelé opouštějí zemi v několika vlnách. První z nich je spojena s bývalým ministrem zahraničí Turkmenistánu Avdym Kulievem žijícím dnes v nedaleko Moskvy. Nová vlna vypukla po roce 2001, kdy se od Turkmenbašiho odpoutal další ministr zahraničí Boris Šichmuradov a s ním i někteří další představitelé režimu. Na emigrantské opoziční scéně tak za posední tři roky vzniklo několik skupin, které nacházejí jen velmi těžko společnou řeč. Zcela jasně tento fakt ukázala pražská schůzka prakticky všech opozičních exilových stran v září 2003, která sice skončila deklaracemi o sjednocení v boji proti režimu, jejichž výsledný reálný efekt vyvolal zatím nedostatečnou reakci mezinárodního společenství.
Přestože se Turkmenistán dostal na stůl několika evropských orgánů, praktické míry se opět utopily v papírovém moři těchto institucí. Pevnost prezidentského paláce na náměstí Neutrality v Ašchabádu tak zůstává díky nedostatečnému zájmu zvenčí neohrožená.
Mlčení se ozvalo i z Moskvy v reakci na zrušení rusko-turkmenské smlouvy o dvojím občanství. Následkem opatření Turkmenbašiho, které následovalo po tomto aktu, se stotisícová zbylá ruská populace v zemi ocitla v nejpodřadnějším možném postavení, často bez zcela základních práv. Snaha tisíců turkmenských Rusů dostat se jakkoli ze země však naráží na zkorumpovanou bariéru ruského velvyslanectví v Turkmenistánu, před nímž se denně shromažďují tisíce lidí v zoufalém zápase opustit vzkvétající "zlatý věk Turkmenů".
Co bude po Turkmenbašim?
Předvídat jakkoli budoucnost turkmenského, stejně jako dalších středoasijských režimů je spíše práce pro vědmu s křišťálovou koulí v ruce. Pověsti a dohady o chatrném srdci Vůdce kolují i za hranicemi jeho panství, ale jak dlouho ještě budou v turkmenských školách místo normální výuky probíhat závody v recitaci Ruhnamy, zůstává velkou neznámou.
Ať už odejde Turkmenbaši, který drží prakticky za všechny otěže země, z politické scény jakkoli, možnosti dalšího vývoje zůstávají velmi mlhavé. Většinou se předpoklady pohybují od relativně pokojného převzetí moci jedním z politických center až po ozbrojený konflikt mezi stoupenci jednotlivých mocenských složek. Nelze přitom vyloučit ani zásah zvenčí vedený jednou ze současných či budoucích emigrantských skupin. V každém případě jakákoli změna velmi tvrdě dopadne na již tak zbídačelé obyvatelstvo a "zlatý věk Turkmenů" zůstane nadlouho ve virtuálním světě ideologických brožur a pamfletů.
Autor je redaktorem Euroasijského expressu