Geografie Turkmenistánu
Fyzická geografie :
vesměs rovinata až mírně zvněná krajina, z větší části vyplněna polopouštními a pouštními oblastmi Karakumu (Černé písky). Na jihu hradba Köpet Dag a na východě země zasahují výběžky Pamíru (nejvyšší vrchol Ayrybaba 3139 m).
Vodní plochy se soustřeďují na severu země (historická oblast Chórezmu) se širokým dolním tkem Amudarji a na jihu okolo kanálu prvního presidenta Turkmenistánu Saparmurata Turkmenbaši (dříve Karakumský nebo také Leninův kanál). zajímavé je i salné jezero Sarykamyš Koli s velkými výkyvy vody, které leží pod úrovní moře.
Hospodářství :
Turkmenistán je převážně pouštní země, z čehož vyplývá tradiční pastevectví a kočovnictví. Usedlé zemědělství je možné pouze v okolí větších řek nebo kanálů. Důležitou roli zde hrála řeka AMudarja na severu a severovýchodě země, Mervská oáza (křižovatka mnoha obchodních cest a kultur) a ve 20. století vybudovaný karakumský kanál (dnes kanál prvního presidenta republiky Saparmurata Turkmenbašiho).
Základem současného turkmenského zemědělsví je přestování obilovin a především bavlny. Významný je i chov hovězího dobytka, tradičně i velbloudů a achaltekinských koní.
Turkmenistán má významné zásoby ropy a zemního plynu (5. místo na světě), což jsou také jeho hlavní zdroje zahraničních příjmů. Průmysl je po rozpadu SSSR v úpadku. Prosazuje se především zpracovatelský průmysl, potravinářství, textilní výroba (zpracovaní bavlny). Klíčovým je ale díky nerostným zásobám průmysl těžební.
V první polovině 90. let, podobně jako další ekonomiky v transformaci, zažila turkmenská ekonomika výrazný pád, spojený s vysokoou inflací, devalvacemi měny a likvidací neefektivních průmyslových podniků. Svého dna dosáhla ekonomika v roce 1996 a od té doby vykazuje v makroekonomické sféře relativně kladné přírůstky, ačkoliv přesné údaje nejsou ověřitelné. Podařilo se zkrotit i inflaci a manat byl v roce 2008 denominován v poměrěu 1:5000 a je uměle držen na stejné úrovni.
Ekonomika Turkmenistánu je silně dotována výnosy z ropy a zemního plynu. Dotace jdou však z větší části do megalomanských stavebních projektů s pochybným efektem. Pouze menší část je investována do průmyslové výroby i do cen základních potrravin. Neefektivní a náročné (nutnost budování zavlažovacích kanálů) zemědělství není schopno konkurovat levnějším dovozům. Privatizace zatím příliš nepokročila.
Významnými obchodními partnery jsou Turecko (největší investor s významným ekonomickým vlivem), Rusko, Ukrajina a další státy SNS, Německo, USA, Švýcarsko, Írán a Kypr.
Ekologické problémy :
Největším ekologickým problémem je oslabení proudu řeky Amudarji, která je hlavním zdrojem vody. Úbytek vyplývá z vysoké populační exploze v celém regionu (vč. Turkmenistánu) a tím i zvyšující se spotřeby vody. K tomu se ještě přidává snaha o intenzifikaci a extenzifikaci zemědělské výroby s výraznou podporou státu (vysazování nových stromů, náročných na zavlažování, rozšiřování polí). S postupným vysycháním některých menší kanálů postupuje desertifikace země (proměna v poušť).
Stálý problém je i od znečištění a kolísající hladiny Kaspického moře. Znečištění způsobené těžbou ropy podporuje růst řaas, které likvidují jikry a tím, spolu s intenzivním rybolovem, přispívají k výraznému narušení ekologické rovnováhy a velkému úbytku rybí populace v moři.
Problémem jsou rovněž megalomané plány vybudování dalších zavlažovacích i drenážních kanálů, včetně největšího "Jezera Zlatého věku" uprostřed pouště Karakum.