Odliv mozku z Turkmenbašystánu
Slavomír Horák
Infoservis.net, 27.05.2002,
Nacionalismus a jazyk ve Střední Asii
Téměř všechny státy bývalé sovětské Střední Asie po získání své nezávislosti vsadily na nacionalistickou propagandu. Právě nacionalismus se stal hlavní linií při hledání vlastní státní identity, většinou získané poprvé v historii. Vytváření států na národním základě sebou neslo státem dirigované i spontánní projevy, které směřovaly někdy až ke křečovité preferenci místních jazyků a místní kultury. Tyto projevy se nezřídka obracely i proti „cizímu elemetu“ – rusky mluvícím občanům. Zatímco například v Gruzii nebo v Pobaltí byla vytvořena silná národní střední vrstva a inteligence, v zemích Střední Asie byla tato elita tvořena místním ruskojazyčným obyvatelstvem nebo rusifikovanými příslušníky místních národů.
Mnoho Kazachů nebo Kyrgyzů z Almaty nebo z Biškeku preferují ruštinu místo lokálního jazyka. Nacionalizační snahy však přiměly mnoho vzdělaných kádrů k odchodu z regionu a ukázalo se, že jejich místa není možné nahradit kvalifikovanými místními odborníky, což mělo za následek například pokles úrovně školství nebo zdravotnictví
S ruštinou v Turkmenistánu…
Nejradikálnější nacionalistickou politiku v regionu proslul Turkmenistán, kde jisté nacionalizační tendence zdola byly umocněny na n-tou režimem Saparmyrata Nijazova (Türkmenbašyho, tedy Otce, přesněji přeloženo Hlavy Turkmenů). Tento absolutní monarcha má fakticky možnost rozhodovat o osudu každého z více 4,5 miliónů svých „poddaných“. Turkmenistán je klasickou post-sovětskou zemí, kde mezi místními vysokoškolsky vzdělanými lidmi mají značný podíl příslušníci neturkmenských národů, především Rusů, ale i Ukrajinců nebo Ázerbajdžánců.
Nikoho po celé zemi dnes nepřekvapí stovky portrétů a soch velikého Serdára (Vůdce) a obrovské billboardy, které spolu s Ním oslavují i turkmenský národ a jeho Zlaté století. Kdo pozná alespoň trochu extrémně autoritářský charakter Türkmenbašyho režimu, nebude překvapen, když se v jeho vlastní „Prorocké knize“ Ruhnámě dočte o velikých zásluhách turkmenského národa, který byl základem více jak 70 asijských dynastií, ačkoliv žádná postava turkmenských dějin není větší než sám zakladatel nezávislého a neutrálního Turkmenistánu. O neturkmenském lidu Türkmenbašyho říše není ani slovo.
Tato propaganda je ve svých praktických krocích doplněna o všemožné omezování ruštiny a preferenci místního jazyka prakticky ve všech sférách. Nejvíce postižené je zřejmě školství. Kromě omezování ruskojazyčných základních a středních škol byl před zahájením školního roku 2000/2001 vydán výnos presidenta o povinném vyučování v turkmenštině na vysokých školách, čímž byla vytvořena značně chaotická situace, protože najednou nebyli ani učitelé, ani výukový materiál, a v mnoha případech dokonce ani terminologie. Školní docházka byla navíc omezena z jedenácti na devět let, což v celé populaci postupně snižuje vzdělanostní potenciál. Poslušné ovečky jsou hloupé ovečky…
… raději odcházíme!!
Není proto divu, že před ruským velvyslanectvím v Ašgabatu se shromažďují fronty zájemců o ruské občanství a ruský pas se zcela jasným cílem opustit tento absurdní režim. Přestože už tato fáze stojí velké úsilí a materiální prostředky ve formě úplatků úředníkům na velvyslanectví, je to jenom první kolo běhu s nejasným koncem.
Získání pasu však ještě není konečná výhra. Ani s ruským pasem není život jednoduchý. Příkladem může být Voloďa, kterého jsem potkal v kaspickém přístavu Türkmenbašy (bývalý Krasnovodsk). Má sice ruský pas, ale ašgabatskou registraci, což je důvod pro to, aby mu na celnici nechtěli umožnit výjezd ze země bez povolení – má „propisku“ v Ašgabatu, je to Turkmen a Turkmeni by vůbec neměli vyjíždět ze své krásné a milované země.
Vlastní odchod ze země je potom doprovázen celou řadou dalších komplikací – získat povolení opustit zemi a především prodat vlastní byt nebo dům, protože takový prodej je značně omezován a zabavení celého prodávaného majetku pod záminkou nedoplatku daní. Příbuzný mých hostitelů v Ašgabatu, Ázerbajdžánec Hejdar, to dokázal. Po velikém úsilí se mu podařilo sehnat člověka, který mu načerno dům odkoupí a hlavně je schopen sehnat 20 tisíc dolarů, za které bude možné začít nový život v rodném Ázerbajdžánu, kde režim Hejdara Alijeva je učiněným demokratickým rájem. „Slavik, v tom domě nechávám polovinu svého srdce. Těmahle rukama jsem ho stavěl, ale už to opravdu dál nejde, chápeš?“ vysvětluje mi Hejdar. I moji ázerbajdžánští hostitelé se ostatně rovněž chystají za Kaspické moře. „Nechť vám v tom Alláh pomůže.“
Spolu s Hejdarem a „mojí“ rodinou si balí kufry mnoho dalších. Obě rodiny patří k lékařskému stavu. Kdo je ale nahradí, když místních doktorů je zoufalý nedostatek? A i ti mnohdy sedí v tvrdých podmínkách věznic za skutečné nebo vymyšlené projevy odporu vůči režimu. Podle vyjádření internetového serveru Gondogar.org, který spravuje bývalá pravá ruka Vůdce a dnes jeden z nesmiřitelných opozičních představitelů Boris Šichmuradov (sám rusifikovaný Turkmen), byly pro údajnou neznalost státního jazyka uvolněny tisíce lékařů a sester. Ještě že podle jedné současné propagandistické povídky je turkmenská země natolik léčivá, že si na ní stačí jenom lehnout a nemoci zaručeně zmizí. Kvalifikovaných lékařů snad ani nebude potřeba. Zvláště když se každý Turkmen pro své zdraví několikrát za rok demonstrativně projde po nově vybudované Stezce zdraví v horách nad Ašgabatem.
Odpověď na problémy s odlivem mozků z Turkmenistánu zná zřejmě jenom Alláh, protože Veliký „Papa“ Turkmenů se spíše věnuje zvelebování svého mramorového hlavního města, mladým děvčatům a obchodům s narkotiky z Afghánistánu.
(lidé, o nichž je v článku řeč, existují, jména však byla změněna).
Student FSV UK a redaktor Euroasijského expressu