Suramská pevnost
Městečko Surami leží nedaleko předělu mezi západní a východní Gruzií, pod Lichským hřbetem. Uprostřed městečka se z roviny zdvihá osamělá kupa, která se stala strategickým místem pro stavbu hradu. Ovládnutí tohoto kopce navíc umožňovalo kontrolovat Suramský průsmyk i trasu údolím řeky Kury (gruz. Mtkvari) podél dnešní silnice/železnice Chašuri-Bordžomi-Achalciche-Turecko.Řecké záznamy hovoří o pevnosti Curium na pomezí Kolchidy a Iberie (tedy opět západní a východní Gruzie). Ve 12.-13. století byla na vrcholku pahorku vybudována mohutná pevnost kartvelských králů, která střežila strategický průsmyk. Podle legendy bylo nutno najít dobrovolníka, který by se dobrovolně nechal zaživa zazdít do hradních stěn tak, aby se pevnost stala nedobytnou. Tohoto úkolu se zmocnil jeden odvážný mladík. Toto vyprávění se stalo základem „legendy o suramské pevnosti“ (viz jednu z verzí níže pod textem), kterou v 19. století literárně ztvárnil gruzínský spisovatel Daniel Čonkadze a nesmrtelným způsobem později převedl na filmové plátno rovněž nesmrtelný Sergej Paradžanov (Legenda o Suramské pevnosti, gruz. Ambavis surami cichitsa, 1984). Pevnost byla dále rozšiřována ve 14. a později i v 17. a 18. století.
Slavný turecký cestovatel Evlija Čelebi popisuje v roce 1646 pevnost takto:
„Pokračujíce dále, přišli jsme k pevnosti Surami, která je pod vládou tifliského [tbiliského, pozn. aut.] chána. Jedná se o malou, leč velmi mohutnou a nepřístupnou pevnost na kopci. Její věže a stěny podpírají nebe. Jejím první stavitelem byl [král] Anušírván. Jde o jednu z nejstarších pevností Gruzie. Většina obyvatel zde jsou Gruzíni, Geok-dolakové [snad Židé?] a Arméni. Odtud jsme se vypravili na západ a za čtyři hodiny došli do pevnosti Ackuri.“
(Čelebi, E.: Kniga putěšestvij. Zemli Zakavkaz’ja, Maloj Azii i Irana. Nauka, Moskva, 1983, s. 183. https://www.vostlit.info/Texts/rus10/Celebi4/frametext8.htm).
Když v roce 1744 (podle některých zdrojů 1742) vypuklo povstání proti perské nadvládě pod vedením kartvelského šlechtice Givi Amilachvariho, suramská pevnost se stala jednou z opor povstalců. Vojska perského šáha dlouho dobývala pevnost, která byla nakonec téměř pobořena. Givi Amilachvari padl do perského zajetí. Ještě v 70. letech 18. století byla pevnost používána jako opěrný bod ruského vojska ve válce proti Osmanské říši. Po obsazení Gruzie ruskými vojsky byla pevnost po určitou dobu využívána pro armádu, avšak v průběhu 19. století se Surami proslavilo spíše jako lázeňské a oddechové středisko. Výhled ze suramské pevnosti dnes poněkud kazí pohled na gigantický metalurgický závod v Chašuri, dnes ovšem nefungující.
Ve městě se nachází muzeum-památník na poslední léta života ukrajinské básnířky a dramatičky Lesji Ukrajinky. Po cestě do Kutaisi lze najít řadu stánků s typickým místním chlebem s rozinkami (nazuki).
Fotogalerie pevnosti:
https://picasaweb.google.com/vetbilisi/201001Bakuriani
Doprava:
Přes Surami projíždějí maršrutky a autobusy směr Batumi, Kutaisi, Zestaponi. Městečko je připojeno na železnici a několikrát denně zde pendlují jednovozové osobní vlaky Chašuri-Surami (viz foto převzaté ze stránky https://parovoz.com/gallery/GE/20091221_235612.jpg).
V roce 2010 byl jízdní řád následující:
|
Číslo vlaků |
Chašuri |
Surami |
Surami |
Chašuri |
|
|
6630/6629
|
06:50 |
07:10 |
07:20 |
07:40 |
Denně |
|
6632/6631 |
08:05 |
08:25 |
08:30 |
08:50 |
Denně |
|
6636/6635 |
09:10 |
09:30 |
09:40 |
10:00 |
Denně |
|
6638/6637 |
17:10 |
17:30 |
17:35 |
17:55 |
Denně |
|
6640/6639 |
18:20 |
18:40 |
19:15 |
19:35 |
Denně |
|
6638/6637 |
20:20 |
20:40 |
20:50 |
21:10 |
Denně |
Ubytování: Penzión Salovnela, dvou- a třílůžkové pokoje se sociálním zařízením. Cena 18 GEL/osoba/noc, tel. +995/8 99 54-57-60 (Nani Dvališvili).
Legenda o suramské pevnosti
Gruzínský car ve spěchu stavěl v městečku Surami pevnosti pro obranu proti přibližujícím se Turkům. Nedařilo se však zakončit stavbu do konce. Pokaždé se stěny bortily a vše bylo nutno začínat znovu. Stavitelé pevnosti si nevěděli rady a vezír, který měl podle rozkazu řídit stavbu byl zoufalý. Nakonec se však vezír na radu lidí obrátil k vědmě.
„Je třeba oběti, aby byly stěny pevnosti pevné,“ odpověděla mu vědma. „Najděte nevinného mladíka, jediného syna vdovy. Zazděte jej do stěny. Tak postavíte pevnost a její zdi budou stát navěky.“
Hledali dlouho a nakonec našli mládence přímo v Surami, který byl skutečně jediným synem vdovy. Jmenoval se Zurab. Nešťastná vdovy div nepřišla o rozum, avšak země byla na pokraji zničení, nepřítel stál u jejích vrat a hrozil jí úplnou zkázou. S křikem a pláčem přivedla matka jediného syna do pevnosti. Začali stavět pevnost. Matka se zoufale ptala:
„Synáčku můj, Zurabe, kam Ti osahuje zeď?“
„Maminko, po kotníky,“ odpověděl syn.
„Synáčku můj, Zurabe, kam?“
„Maminko, po kolena“.
„Synáčku můj, Zurabe, kam?“
„Maminko, po hruď“.
„Synáčku můj, Zurabe, kam?“
„Maminko, je konec“.
„Synáčku můj, Zurabe…“
Postavili zeď, která byla zpevněna obětní krví a stala se neodolatelnou překážkou nepřátel. A nešťastná matka prý každý den přicházela k pevnosti a plakala:
Suramská pevnosti, moje přání,
Kdy uvidím svého syna?
Ty máš mého Zuraba, starej se o něj.
Budu Ti nosit vody v džbánu, umyj jej,
Nekrm jej ovesným chlebem, dej mu bílý pšeničný.
Ne obouvej mu střevíce, dej mu botky ze safiánu.
U této stěny prý i nyní tečou průzračné matčiny slzy a v trávě, kterou porostla celá zeď, vyrůstají vlasy mládence.