08.02.2011 16:32

Slavomír Horák, 2001

 

O událostech ze závěru roku 1989 v Československu bylo popsáno již mnoho papíru. Zatím však nebyl nikdo, kdo by se v našich poměrech zabýval vývojem situace tak, jak jej mohly vnímat různé vrstvy sovětských lidí – od nejvyšších špiček z okolí Gorbačova po „běžného“ občana, který mohl události u nás většinou sledovat na stránkách novin a časopisů.

Původní cíl – přiblížit události v Československu na základě pamětí politiků se ukázal nereálný vzhledem k tomu, že tehdejší politická špička ve svých memoárech věnuje listopadovým událostem velmi malou pozornost, a zaměřuje se zvláště na zásadní mezinárodně-politické změny (ve stejné době se například konalo jednání s USA na Maltě). Proto bylo nutno práci omezit na ohlasy československých událostí na základě pramenů ve vybraných novinách a časopisech.

Vzhledem k širokému záběru tehdejšího sovětského tisku byla z hlediska komparace vybrána periodika tak, aby odrážela celé spektrum tehdejší mediální scény v SSSR, která byla mnohem pestřejší než v tehdejším Československu.

Pohled jednotlivých periodik k událostem po 17. listopadu v Praze

Po 17. listopadu se pražské a později i československé události ocitly téměř denně na stránkách sovětského tisku. Přestože články většinou uvádějí pouze základní fakta, je zajímavé rozdělit tisk podle toho, jak byl vývoj popisován.

Značně konzervativní postoj zaujal deník Pravda, tiskový orgán ÚV KSSS, který se ve svých komentářích a článcích zaměřuje na situaci v komunistické straně a její reakci na listopad 1989 v Praze. Korespondent Sergej Vtorušin většinou přejímal zprávy z vedení KSČ a Rudého práva. Tím ovšem došlo k jistému zkreslení skutečné atmosféry v Praze a z tohoto úhlu pohledu se skutečně mohlo až zdát, že se v Praze nic mimořádného neděje.

Do značné míry podobného zaměření byl, alespoň zpočátku, deník Komsomoľskaja pravda, která se zpočátku zaměřila pouze na strohý, nekomentovaný popis událostí, často vybíraných z TASSu. Na konci listopadu však „Komsomolka“ vyslala do Prahy svého zvláštního korespondenta, který se zřejmě znal nejen s komunistickými kádry, ale i představiteli opozičních stran. Z tohoto hlediska se články a komentáře jeví jako relativně vyvážené, když v nich dává prostor jak představitelům komunistické strany, tak i představitelům opozičních stran.

Nejvyváženější zpravodajství zřejmě poskytoval svým čtenářům deník Izvestija, který velmi vyváženě a citlivě dával prostor atmosféře v ulicích Prahy a později i dalších měst, i dění v komunistické straně i v dalších politických subjektech (jako jediné ze sledovaných médií se snaží například ukázat i na postoje ostatních stran Národní fronty). Články se také vyznačují aktuálností – jako první například velmi otevřeně informuje o založení Občanského fóra. Zpočátku se událostem v Československu věnoval dopisovatel V. Jaroševskij, kterého od 24. listopadu 1989 vystřídal L. Kornilov. V prvních fázích revoluce se za každým článkem o listopadovém převratu objevil i přehled reakcí západního tisku, což bylo v našich poměrech značně ojedinělé. Později však tato část článku zmizela a pan Kornilov přes kritický postoj ke komunistické straně nešetřil místy kritikou ani vůči opozičnímu Občanskému fóru.

Litěraturnaja Gazeta je díky svému charakteru (týdeník) více analytická a věnuje se tématu do větší hloubky, než to mohly učinit tehdejší deníky. Dopisovatel Alexandr Kuranov (mimochodem dnes zpravodaj Nězavisimoj Gazety v Praze) také nejlépe odhadl vývoj událostí jako skutečné a zcela zásadní přeměny v SSSR..

Československo v sovětských periodicích v předvečer 17. listopadu

Do listopadu roku 1989 se v ruských periodicích objevují pouze zmínky o vývoji v Československu, který ostatně nebyl ve srovnání s okolními státy ani zajímavý, ani příliš dynamický. V jednom z mála článků v Pravdě, který se týkal Československa byla zpráva o zasedání pléna ÚV KSČ a výtah z referátu M. Jakeše, zabývající se přípravou 18. sjezdu KSČ a možnostmi politických a ekonomických reforem, které by měly začít v roce 1990 po 18. sjezdu.

Pozornost je věnována některým demonstracím okolo 21. srpna a 28. října 1989  na základě informací převzatých z ČTK. K 28 říjnu ČTK např. sdělila že “dnes se na Václavském náměstí v Praze a poté i na dalších místech v centru města sešlo okolo 3000 lidí. Mezi nimi byli i provokatéři, kteří přijeli ze zahraničí. Jejich činnost sledovali obyvatelé a hosté Prahy.“ Podobný postoj byl typický pro tehdejší propagandu, která neměla zájem o informacích okolo opozice, která byla popisována jako „agent západní propagandy“ apod. Je zajímavé, že o opozičních stranách v Polsku a Maďarsku se již psalo jako o partnerech v jednání s komunisty.

Událostem v Maďarsku a Polsku, které jsou většinou komentovány jako „přeměny v duchu perestrojky,“ byla také věnována mnohem  větší pozornost. Události v NDR, bezprostředně předcházející československému převratu, jsou také komentovány mnohem šířeji, než pozdější vývoj u nás. Média si ve vztahu k NDR všímají zejména v souvislosti se 40. výročím vzniku NDR (7.10.1989), kdy ovšem ještě události nenabraly zdaleka tak rychlý spád.

V Pravdě se také objevil komentář k výročí vzniku Československa 28.10.1989 z pera Wiliama Plevzy z Ústavu marxismu-leninismu v Praze, který obsahuje tradiční dobový pohled na dějiny posledních 70 let. K současnosti tento článek dodává : „podporujeme revoluční perestrojku, demokratizaci všech oblastí život. Tento závěr vychází z hlubokého přesvědčení, že pouze takovým způsobem je možné urychlit procesy, vedoucí k reálnému převratu v rozvoji společnosti. Tento proces je neobyčejně složitý, v mnohém bolestivý, ale je nutný, protože, jak podtrhnul ve svém vystoupení na setkání s novináři generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, je nutno uvést do života principiálně nové pohledy a přístupy ke klíčovým otázkám, včetně samotného chápání socialismu, jeho opravdových cenností.“[1]

V očích samotných sovětských představitelů (Gorbačov, Čerňajev) bylo Československo oproti Maďarsku nebo Polsku zpátečnickou zemí, kam duch perestrojky dosáhl pouze teoreticky. I když tento citát je z počátku roku do listopadu se v našich poměrech nezměnilo téměř nic.

„Připomněl jsem mu (Gorbačovovi pozn. aut.) svou zapisku, která byla ocitována v předchozí kapitole a ve které jsem dokazoval, že není vůbec třeba, aby tam jezdil (v souvislosti s návštěvou Kuby, pozn. aut.).

Trumfnul mě…

Vzal ze stolu šifru a přečetl ji nahlas. Byla to zpráva KGB z Prahy. Její závěr byl takový : těžce tam nenávidí naší přestavbu… celá ta cháska, která získala moc v roce 1968 a byla podporovaná Brežněvem a jeho společností. Předpovídají nám úplný krach.

- Jakeš byl nedávno u Castra - pokračoval M. S. - ten kritizoval přestavbu jako zrazení marxismu-leninismu, revoluce, socialismu, přátel, kritizoval ji jako oportunismus a revisionismus horší kvality. A dnes, řekl mu Fidel, hlavní útočiště marxismu-leninismu je Kuba, která půjde do konce.“ [2]

Listopadová revoluce v Československu a sovětský tisk

Po 17. listopadu a zahájení pouličních demonstrací se korespondenti sovětských novin a časopisů zpočátku soustředili především na prohlášení vedení KSČ a články v Rudém právu, aniž by se čtenář mohl dovědět něco o druhé straně. Postupně se objevovaly zprávy i z opozičního tábora a z demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. 

Již v nedělní Pravdě z 19.11.1989 se objevila lakonická zpráva o studentské demonstraci v Praze, která „proběhla pod protivládními hesly, v rámci kterých se vyzdvihovalo prohloubení přestavby v zemi.“ [3] Tato věta si však poněkud protiřečí, protože na jedné straně zde termín „protivládní hesla“ symbolizuje především povstání proti vládě, reprezentující přestavbový socialismus (čtenář v SSSR neměl podobné informace z pražského KGB jako pan Čerňajev) a na druhé straně je „vyzdvihování prohloubení přestavby v zemi“ zcela pozitivní symbol vyjadřování tehdejších médií. Studenti tedy podle této zřejmě nejzásadnější věty celé zprávy, protestovali proti přestavbě a zároveň ji podporovali.

Prvním aktuálním médiem, který sdělil sovětskému čtenáři o existenci nově vznikajících opozičních struktur, byl list Izvestija, který již ve svém odpoledním vydání z 20.11.1989 [4] sdělil o vzniku Občanského fóra (vzniklo v noci na 20. listopad). Článek dále informuje o dalších demonstracích, které proběhly v Praze i dalších městech, přičemž upozorňuje, že přes nepovolení demonstrace pořádkové orgány nezasáhly. Jako hlavní příčinu událostí označuje rozšíření zprávy o zásahu na studentskou demonstraci a údajné fámy o smrti studenta Martina Šmída. Následujícího dne vydává dopisovatel V. Jaroševskij další zprávu o dvousettisícové demonstraci na Václavském náměstí, o kterých ostatní média psala až o několik dní později. [5] O den později tentýž autor poprvé ve stručnosti vysvětluje, co znamená Občanské fórum : „… sdružení není politickou stranou, ale hnutím, které je otevřené pro všechny lidi dobré vůle, kteří cítí svou odpovědnost za řešení nastalé situace.“ [6] Přirovnává OF k dalším neformálním hnutím, které vznikly ve střední a východní Evropě. [7] Na druhé ale články přinášejí i informace o reakcích oficiálních vládnoucích kruhů, především z reformního křídla (V. Mohorita, L. Adamce a Československé strany socialistické).

Od 24.11.1989 se začaly objevovat články o událostech v SSSR i v dalších denících. Pravda, fixovaná do značné míry na ÚV KSČ, komunisty představovala jako sílu, která drží události pevně pod svou kontrolou (zdůrazněno bylo jednání Ladislava Adamce s představiteli Občanského fóra nebo Miroslava Štěpána a kardinála Tomáška). Byla podtržena vedoucí úloha KSČ, která vede dialog „v souvislosti s principy perestrojky“ [8]

Podobně i Komsomoľskaja gazeta píše o ozdravení československé společnosti, ale je vidět určitý despekt k demonstrantům. … Všechno běží organizovaně a je podřízeno jedinému cíli : ozdravení československé společnosti. Jedni s nadějí a vírou hovoří o obnovení socialismu, druzí zvou zpět k buržoazní republice, třetí vůbec nepředkládají program a pouze nad sebou drží transparent : „40 let jsme žili ve lži“, ačkoliv je jim teprve osmnáct…“[9]

Stejný článek ukazuje, jak sovětští autoři  hledali stanovisko k probíhajícím událostem. Na jedné straně objevují korespondenti jim do té doby málo známou opozici, na straně druhé je o ní v některých pasážích referováno ještě v duchu předrevolučního období :

Prezídium československých spisovatelů odsoudilo fakt, že navzdory novinářské etice někteří lidé na základě prohlášení západních médií (myšlena s největší pravděpodobností Svobodná Evropa a Hlas Ameriky pozn. aut.) rozšiřují lživá svědectví (to se týká spekulací o údajné smrti Martina Šmída“ pozn. aut.), umocňují emoce v momentě, kdy je nutné střízlivé ocenění situace v zájmu národa.“

Podobně vypovídá i článek stejných novin o dva dny později, který přinesl biografii a zprávu ze zasedání ÚV KSČ. Typický je pohled na tehdejší komunistickou stranu, o které jsou korespondenti přesvědčeni, že začíná vést dialog v duchu perestrojky. [10] A tak do 27.11.1989 je jediným zdrojem informací o demonstracích na Václavském náměstí deník Izvestija.

Korespondent Pravdy pan Vtorušin poněkud poopravil svůj pohled v článku z 27.11.1989. [11] V jedné z prvních analýz situace zhodnotil kriticky činnost komunistické strany v posledních třech letech. Připustil, že krize již nějaký čas narůstala a poslední události jsou pouze vyvrcholením dlouhodobého procesu. „Napětí se začalo stupňovat, nikoliv dnes, a dokonce nikoliv včera. Jeho příčinou je stagnace, která dusí obyvatelstvo. Proces demokratizace, o kterém se tak mnoho hovořilo v posledních letech, se prakticky nepohnul vpřed.“ Vzhledem k předchozím článkům se jedná o poměrně značný názorový posun a je otázkou, zda na něj měly vliv probíhající události. Přes některé vyjímky [12] se Pravda i nadále zaměřovala spíše na zprávy z ústředního výboru strany, což je dáno jejím postavením jako tiskového orgánu ÚV KSSS

Na přelomu listopadu a prosince.již většina korespondentů pochopila nevratnost změn, které události přinesly a které jsou také již vesměs pozitivně přijímány. Mnozí korespondenti (pan Kuranov z Litěraturnoj Gazety) se již s některými představiteli opozice znal a na počátku prosince začaly vycházet první podrobnější zprávy o opozičních hnutích, začíná se objevovat jméno Václava Havla a roste zájem o interview s ním.

První větší reportáží, která přiblížila dění v pražských ulicích jinak než kusými zprávami byl článek již zmíněného Alexandra Kuranova z 29.11.1989 [13] Ve své stati podrobil značné kritice stávající konzervativní vedení KSČ a zřejmě jako první naznačil, že komunistická strana, která si do té doby byla jistá svou všemocností, již nemá dostatek moci na udržení situace pod kontrolou.

„Kde bylo v těchto dnech vedení KSČ? Nejprve, jak se zdá, nevěřilo ve vážnost událostí stejně, jako do té doby nechtělo přiznat upadající moc a autoritu mezi lidmi  a amorfnost své politiky. Vždyť hlavní zásady přeměn schválené na zasedání ÚV KSČ v roce 1987, jinak správné a podporované veřejností,se realizovaly pouze z malé části. Výzvy dalších stran a společenských organizací k rovnoprávnému dialogu vyvolávaly pouze mlčenlivou zlobu. Zde se nepočítalo s rostoucím vlivem událostí v sousedních zemích na náladu obyvatelstva. Když jsem se před třemi týdny zeptal jednoho ze stranických funkcionářů, jak s kolegy budou reagovat, pokud by zde začalo něco podobného jako byly pouliční nepokoje v NDR, dostal jsem odpověď, že „zde není NDR, ale Československo a my již najdeme odpověď…“

…V těchto dnech ÚV KSČ došlo k přesvědčení, že politika se nedělá na ulici, ale přitom neupřesnilo, kde tedy tak děje. Zatím se však ukázalo, že „ulice“ je schopna tuto tezi zpochybnit…“

Zajímavý pohled přináší článek i při srovnání let 1948 a 1989 : „… Každý samovolný východ organizovaných skupin na demonstrace značně nervoval vedení KSČ a byl jimi hodnocen jako „podrývání státního uspořádání“. Na tomto faktu je nejvíce udivující, že stejnou politiku uskutečňovalo vedení té samé strany, která v rozhodující dny února 1948 získal moc díky masové podpoře ze strany pracujících, především pomocí pouličních demonstrací.

Autor, a není zdaleka jediný, se také pozastavil na faktem, že na ulicích byly vidět pouze plakáty a agitační materiály protestujících, ale zcela chyběl materiál, který by vysvětloval politiku KSČ. „Vida, jak by se hodily zkušenosti a znalosti aktivistů KSČ a rady dělníků. Ty se však ukázaly až na konci minulého týdne (25.-27.11, pozn. aut.), kdy již po ulicích a na náměstí nesčetněkrát znělo - Ať žije Občanské fórum…“

Podobné úvahy se objevily i u dalších autorů a korespondentů, kteří však tento fakt použili ke kritice opozice, která údajně nedává komunistům prostor. „Organizátoři mítinků na Letné pod různými záminkami nepřipustili k mikrofonům představitele stranických organizací KSČ, čímž narušili princip dialogu, ke kterému sami vyzývají“ [14] Na druhé straně dopisovatel Kornilov z Izvestij tento fakt sice připouští, ale podotýká, že „platí o každé revoluci, i té něžné, že v jejím rámci se starému režimu dostane málo prostoru.“ [15] Pan Kornilov ještě v jednom svém článku spekuloval o nepřítomnosti komunistů na demonstracích a položil si otázku, zda se jednalo o úmysl nebo se pozvaní komunisté nedostavili. [16] K tomu je možné dodat pouze to, co si zřejmě pan Kornilov a mnozí další dopisovatelé příliš neuvědomili – totiž fakt, že mezi těmi, kteří vystoupili s projevy, bylo mnoho komunistů, ať již minulých nebo současných – na pódiu se vystřídali Ladislav Adamec, Vasil Mohorita a další, de facto straničtí představitelé. Většinou se však jednalo o ty, kteří byli od počátku nakloněni reformám. Autoři zpráv se možná pozastavili nad tím, že na mítincích nevystoupili čelní straničtí představitelé. Ti se však sami svým vystupováním a jednáním v průběhu krize sami zdiskreditovali (například Mirosalv Štěpán a jeho prohlášení, že revoluci nemohou dělat malé děti).

 

V sovětských periodicích se téma Československa objevuje téměř denně přibližně do poloviny prosince. Největší vlna zájmů o dění v SSSR skončila de facto jmenováním Vlády národního porozumění. V této době začaly také krvavé události v Rumunsku, které přitahovaly mnohem větší pozornost médií. Všem dopisovatelům bylo v tu dobu více méně jasné, že změny v Československu budou strukturální, byť ještě většina z nich doufala, že další vývoj nevybočí za socialistický rámec a událostmi v listopadu a v prosinci byly odstartovány zásadní přeměny v duchu perestrojky, která reálně v SSSR chyběla.

Větší pozornost věnují sovětská média ještě okolnostem volby presidenta republiky, ale vzhledem k blížícím se svátkům i této události nebyla možná věnována dostatečná pozornost.

Osobnosti revoluce a sovětský tisk

Při hodnocení osobností tzv. „Pražského podzimu“ získal sympatie sovětského tisku Ladislav Adamec, který podle Izvestij „šel do otevřeného a čestného dialogu s opozičními skupinami“ [17] Poměrně dobře je hodnocen i nový, byť krátce působící generální tajemník KSČ Karel Urbánek, předseda SSM a pozdější první tajemník KSČ Vasil Mohorita nebo nový předseda vlády Marián Čalfa. Podobně jako v tehdejším československém veřejném mínění, největší kritika všech novin, od nejkonzervativnější Pravdy až po relativně nejliberálnější Litěraturnuju Gazetu, se snesla na hlavu tehdejšího generálního tajemníku ÚV KSČ Milouše (tehdy ještě Miloše) Jakeše a předsedu pražské organizace KSČ Miroslava Štěpána.

Z opozičních představitelů i v sovětských médiích dominovala postava Václava Havla – zřejmě první interview s ním přináší Litěraturnaja Gazeta z 6.12.1989. [18] Další rozhovor s Václavem Havlem přinesla o několik dní později Komsomoľskaja Pravda. V té době se již zcela hlasitě spekulovalo o jeho kandidatuře na presidenta, což bylo potvrzeno i v tomto rozhovoru. [19] V menší míře bylo zmiňováno jméno Alexandra Dubčeka, vždy s odkazem na citlivé období roku 1968.

Ostatní čelní představitelé KSČ i opozice se v sovětských médiích objevovaly málo a obvykle pouze na okraj reportáže nebo zprávy. 

 

Kultura národa

Dopisovatelé se často ve svých článcích zmiňovali o jedné vlastnosti, kterou přijímali velmi kladně – slušnosti a ohleduplnosti i v tehdejších poměrech. Příkladem mohou být následující dvě ukázky :

„Přestože na Václavském náměstí by jablko nepropadlo, nikdo nestoupne na trávník uprostřed náměstí. To svědčí o kulturnosti lidí.“ [20] (Dojem z demonstrace na Václavském náměstí)

„Líbilo se mi například pravidlo ustanovené studenty, podle kterého při nesouhlasu s akademikem nebylo možné křičet, ani dupat, ale pouze zvednout obě ruce.“ [21] Rozhovor s Břetislavem Bendou, členem prezídia ÚV KSČ, otázka položená dopisovatelem, která dokresluje besedu pana Bendy se studenty).

Z těchto dvou ukázek je možné si učinit představu o úctě, kterou Rusové k Čechům a Slovákům měli a mají dodnes.

Závěr

Na sklonu roku otiskla Komsomoľskaja Pravda velkou reportáž o atmosféře v listopadu a prosinci 1989, kterou jakoby sovětský tisk shrnoval celé toto období. [22] Autor se vyjadřuje o některých dalších postavách celého období – např. Valtru Komárkovi, Jánu Čarnogurském, Jiřím Dientsbierovi, Petru Millerovi, ale také o sochaři Olbramu Zoubkovi a dalších. Místy je popis tehdejší atmosféry tak, jak byla viděna jedním z korespondentů, velmi subjektivní, ale ukazuje také na reálné pocity zřejmě všech tehdejších sovětských korespondentů

„V některých momentech cítím nemožnost všeho. Dramaturg v nemilosti s očima rudýma od nevyspaní. Včera seděl ve vězení a dnes jej dosazují za presidenta… Okna a výklady obchodů zavalené masem, salámy a dalším zbožím, jsou ale polepené plakáty. Nakonec – dva zpěváci – jeden oficiálně uznávaný „zlatý slavík“ země, druhý – bard, který se včera vrátil z ciziny, dva miláčci národa – Karel Gott a Karel Kryl, kteří se objímají u mikrofonů, procítěně zpívají státní hymnu, kterou je zakončován mítink na Václavském náměstí.

A to je snová Praha, kde snad sama věčnost zabloudila v uličkách a kde se i v mrazivém dnu vždy najde hrníček grogu v nesčetných vinárničkách.“

 

Přes relativní pestrost názorů si sovětský čtenář již na konci období (přibližně konec roku) mohl prakticky ze všech periodik učinit představu, že o nevratnosti nastoupené cesty reforem a změn v Československu nemůže být pochyb.

 

Je samozřejmé, že zde byl podán pouze výběr všech médií, pro detailnější studii by bylo nutné analyzovat mnohem více periodik a rozebrat také například sovětské televizní zpravodajství. I tento dostatečně reprezentativní výběr ukazuje, jaká byla bezprostřední reakce na československé události ze sovětského úhlu. Právě bezprostřednost byla někdy subjektivní, ale dnes má o to větší vypovídací hodnotu a svědčí o různých proudech sovětské společnosti, které měly vliv i na dobový tisk.

Poznámky

[1] Plevza, W. : Narody ničego ne polučajut darom, Pravda, 28.10.1989, s. 4.

[2] Čerňajev, A. S. : Šesť let s Gorbačevym, Progress, Moskva, 1993, s. 268.

[3] Studěnčeskaja děmonstracija, Pravda, 19.11.1989, s. 5.

[4] Děmonstracija v Prage, Press služba Izvestija, 20.11.1989, s. 4.

[5] Jaroševskij, V. : Dvěsti tysjač graždan vyšli na děmonstraciju, Izvestija, 21.11.1989, s. 7.

[6] Jaroševskij, V. : Trevogi i naděždy Pražskoj oseni, Izvestija, 22.11.1989, s. 5.

[7] Jaroševskij, V. : Sozyvaetsja očerednyj plenum CK KPČ, 23.11.1989, s. 5.

[8] Vtorušin, S. : Za otkrytyj dialog. Pravda, 24.11.1989, s. 5.

[9] O čom sporjat v Prage, Komsomoľskaj Pravda, 24.11.1989, s. 3.

[10] Nefedov, J. : Deň iz žizni peremen, Komsomoľskaja Pravda 26.11.1989, s. 3.

[11] Vtorušin, S. : Uroki děmonstracij, Pravda, 27.11.1989, s. 5.

[12] Něfedov, J. : Vesna na poroge zimy „Praga“, Pravda, 26.11.1989, s. 5.

[13] Kuranov, A. : Pražskaja oseň 89-go, Litěraturnaja Gazeta, 48/1989, 29.11.1989, s 9.

[14] Něfedov, J. : Vesna na poroge zimy „Praga“, Pravda, 26.11.1989, s. 5.

[15] Kornilov, L. : Boroťsja za iděaly socializma, Izvestija, 29.11.1989, s. 5.

[16] Kornilov, L. : Ploščaď zadajet ton, Izvestija, 5.12.1989, s. 4.

[17] Kornilov, L. : Pravitělstvo vsjo eščo formirujetsja, Izvestija, 8.12.1989, s. 5.

[18] Kuranov, A. : Vaclav Gavel vychodit na scenu, Litěraturnaja Gazeta, 65.12.1989, s. 9.

[19] Kuprijanov, A. : Mesto prezidenta svobodno, Komsomoľskaja Pravda, 12.12.1989, s. 3.

[20] Jaroševskij, V. : Sozyvaetsja očerednyj plenum CK KPČ, Izvěstija, 23.11.1989, s. 5.

[21] Kornilov, L. : Stať veduščej siloj na děle, Izvestija, 1.12.1989, s. 7.

[22] Kuprijanov, A. : Pražskaja oseň, Komsomoľskaja Pravda, 29.12.1989, s. 3-4.