Šiomgvime
Nedělní poledne sice zataženou oblohou neslibovalo příjemné a prospektové počasí, ale to nás neodradilo sejít se na metru Mardžanašvili po bohoslužbě s našimi českými známými a vyrazit naším Mitsubishi kousek za Mcchetu. Cílem byl klášter Šiomgvime, který patří v gruzínské hierarchii k těm nejvýznamnějším. Podobně jako v případě kláštera Martkopi byl totiž založen jedním ze 13 otců, kteří přinesli křesťanství z Assýrie do Gruzie.
Sv. Šio z jeskyně (tak by zněl přibližný překlad místa i přídomku svatého) prožil svá poslední léta v jámě pod klášterem, který sám založil. V této jámě (jeskyni) byl také pohřben. Právě sem dnes míří větší část poutníků z celé Gruzie, převážně však ze Tbilisi (podobně jako my, mastňácky autem). Jeskyně je přístupná a o svátcích i plno. Svátek jsme trefili i my, neboť byla první postní neděle (v pravoslavném kalendáři posunuta oproti katolickému). Sv. Šio žil nejprve se sv. Joanem na místě dnešního kláštera Zedazeni nedaleko odsud (ten rovněž plánujeme do budoucna navštívit). Později odešel na západ a usídlil se pod nehostinným skalním masívem, který se dnes nazývá Sarkine (Schaltba) a je tvořen měkkými slepenci a pískovci. Zde jej potkal šlechtic Evagre z nedaleké Mcchety, který sem zabloudil při lovu. Byl natolik inspirován sv. Šiem, že s ním zůstal, vzdal se svého postavení i majetku, založil klášter a přivedl sem další mnichy. Sv. Šio však zůstával věrný asketickému životu v jeskyni, kde také strávil poslední léta svého života v téměř úplné tmě. Jediným spojení se světem byl malý otvor na vrcholu jeskyně, odkud mu ostatní bratři podávali jídlo.
Později byl klášter rozšířen králem Davidem Budovatelem ve 12. století. Po jeho smrti však došlo k úpadku gruzínského království, stejně jako kláštera. V 17. A 18. století byl klášter vypálen perskými vojsky, vlastně Dagestánci ve službách perského šáha a později osmanskou armádou a opět Peršany. Pokaždé byl obnoven péčí gruzínského rodu Amilachvariů, kteří klášter získali v 15. století od krále Giorgije VIII. Poslední obnova kláštera je datována do 19. století a počátkem 20. století byly přemalovány fresky v původním kostele sv. Jana Křtitele a některé drobné detaily. V sovětské doby byl klášter uzavřen (pro podobu kláštera v roce 1980 se podívejte na stránku https://vdjorbenadze.tripod.com/Kartli/Kartli.htm).
Historie kláštera spadá do 6. století, kdy byl postaven první z několika místních chrámů – sv. Jana Křtitele (předpokládá se, že to bylo okolo roku 560-580). V dalších století jsou upomínány tři kostely (spíše kaple) vedle sebe, které jsou dnes součástí dolního chrámu a jsou rozloženy nad jeskyní sv. Šia. Interiér je zdoben novodobými freskami ruského malíře Andrejeva, který namaloval portréty gruzínských králů i svatých v letech 1901-03. Tyto fresky překryly starší malby a není vyloučeno, že bude iniciováno obnovení původních fresek. Nad vchodem do dnešního kláštera je malá zvonička ze 17. století vybudovaná podle persko-středoasijského modelu „šatrových“ střech. Je zde také rodová hrobka šlechtického rodu Amilacvariů, kteří vlastnili celou oblast a měli patronát i nad klášterem Šiomgvime.
O něco výše nad tímto kostelem leží centrální chrám (Zemo Eklesia – Horní chrám) nad jeskyní byl postaven Davidem Budovatelem na počátku 12. století a byl několikrát vypálen a do dnešní podoby byl přestavěn v 17. století. Dovnitř jsme se bohužel nedostali – vrata byla uzavřena kameny. Bohužel jsme tak neviděli originální fresky z doby výstavby kostely i později, rovněž vzácné fresky dekorativního stylu ze 13. století.
V okolí jsme vylezli k jedné z mnoha jeskyní částečně přirozených a částečně vytesaných mnichy, odkud byl krásný výhled na celý areál kláštera.
Před vchodem do areálu kláštera je svatý pramen (Pramen Slz – Cremlis Ckaro), který je upomínán ve středověkém životopisu sv. Šia. Zde jsme se oddělili od hlavního proudu a vylezli jsme na jeden z mnoha kopců, na jehož vrcholu stál ještě jeden kostel. Trocha námahy stála za to. Mohli jsme se pokochat nádhernými výhledy na údolí řeky Mtkvari (také nazývané Kura), na klášter i na překrásné přírodní scenérie jeho okolí. Maruška se kochala především tím, že za statečný samostatný výstup až nahoru dostala „něco dobrého“ – buchtu. S Vojtou (respektive s pomocí jeho fantazie) jsme luštili zašlé fresky na zdech kostelíka, což dodalo místu pro nás ještě zvláštnější genius loci. Musím subjektivně říci, že právě tento kostelík patří k mým nejzajímavějším místům, které jsem tady v Gruzii navštívil.
Bohužel na další kostelíky už naše děti byly přece jenom trochu unavené a hladové, takže jsme museli vyhlásit ústup na „chinkali“. Přes ne zcela příznivé počasí tak máme za sebou další pěkný a příjemný výlet.
Více informací například na https://intranet.parliament.ge/pages/archive_en/CULTURE/ancient_monuments/shiomgvime/shiomgvime_show.htm
Fotogalerie na stránce: https://picasaweb.google.com/vetbilisi/200903Shiomgvime
Pro znalce ruského jazyka a literatury tady potom mám zajímavou báseň od významné sovětské básnířky Belly Achmadulliny.
Белла Ахмадуллина
В Шиомгвиме
(Сборник стихов)
Железный балкон,
уютный и ветхий.
О, люди редко бывают тут.
Зато миндаль
сюда наклоняется веткой,
и липы опадают,
когда отцветут.
Эти деревья намного старше,
намного старше,
чем я и ты.
Но неужели
этим деревьям не страшно
одиночество келий и темноты?