Sovětský svaz pohledem kupecké rodiny ze Šeki
(historické střípky)
Na naší nedávné cestě do Ázerbajdžánu jsme se zastavili ve městě Šeki, které bylo od první poloviny 18. století do roku 1819 sídlem formálně samostatného chanátu (Şəki xanlığı). Samostatné území v dnešním severozápadním Ázerbajdžánu vzniklo v důsledku povstání proti perské nadvládě Safíjovců, které však bylo potlačeno perským vládcem Nádirem Šáhem (proslavil se mj. dobytím Indie a jeho poklady lze dodnes nalézt v pokladnici íránské Národní banky v Teheránu). Po jeho smrti však tehdejší Perská říše oslabila, což vytvořilo prostor pro vyhlášení samostatnosti některých okrajových oblastí, včetně tehdejšího Šeki. Samostatnost však nebyla příliš stabilní a šekinští chánové hledali od konce 18. století spojence v Osmanské říši a především Rusku, jehož rostoucí vliv se projevoval na jižním Kavkazu. Šekinský chanát byl fakticky začleněn do carského Ruska po Gülistánské mírové smlouvě v roce 1813 a chánský titul byl zrušen o šest let později. Přes zrušení státu a chánského titulu zůstalo město významným politickým, kulturním a také ekonomickým centrem. Potomci šekinských chánů nadále pobývali v Šeki a existovala šekinská elita složená z úředníků a především obchodníků.
V tomto textu se však budeme nebudeme zabývat historií Šekinského chanátu ani jeho největší památkou a turistickou atrakcí – letním sídlem chána se skvěle malovanými okenními vitrážemi (şəbəkə). V našem putování jsme narazili na ubytování v domě, který si nechala postavit jedna z nejvýznamnějších kupeckých rodin v Šeki Mustafaevů, která byla blízká chánovi. Dům byl postaven na konci 19. století a sloužil jako pohodlné sídlo několika rodin s vodopádem přitékajícím ze skály nad domem. Dvůr ochlazoval bazén (howz), jehož základy majitel našel při rekonstrukci. Rodina však vlastnila i honosný dům ve Tbilisi na Michajlovském prospektu (dnes třída Davida Aghmašenebeli). V albu rodinných fotografiích se střídali členové obchodnické rodiny ve Tbilisi, Moskvě, Sankt Petěrburgu či v Istanbulu. Patřili k lidem blízkým chánovi. Pradědové našeho hostitele si postavili dům v Šeki s vodopádem a howzem (cca na konci 19. století). Zajímavá jsou však především další osudy rodiny i domu v sovětském období.
Po nástupu sovětské moci byl tbiliské části rodiny zabaven palác ve Tbilisi, kde jim byly ponechány dvě místnosti, které posléze v 50. letech byly vyměněny za byt v Baku. Ještě v první polovině 20. letech však v tomto domě údajně Nariman Narimanov, první předseda Rady lidových komisařů Ázerbajdžánské SSR, uspořádal ve Tbilisi sjezd místních Ázerbajdžánců. Bohužel se mi nepodařilo v dostupné literatuře o tomto sjezdu nic dohledat.
Zajímavý byl osud a praktiky sovětské moci na příkladu dědečka našeho hostitele. Ten se učil ještě ve 20. letech v gymnázium ve Tbilisi, posléze však byl v roce 1926 zatčen a měl být odsouzen k smrti zastřelením. Jejich sluhům se však jako proletariátu podařilo uchovat část rodinného majetku a z tohoto zlata (carské červoňce) zaplatili velký úplatek, aby jeho bývalému pánovi změnili trest smrti na devět let žaláře v Šeki (ten byl u vchodu do chánského paláce, který je na místě dnešních řemeslnických dílen a turistických informací). Každý den potom platili dozorcům po jednom zlatém červonci, aby se dědeček mohl vyspat doma. Tak to šlo celých šest let až do jeho amnestie.
Dozorci si však prý pamatovali tyto platby, a proto na něj v roce 1949 uvalili falešné obvinění z rozkrádání 17500 rublů z podniku, ve kterém dědeček dělal účetního. Tentokrát však neměl čím platit a skončil ve vězení. Naštěstí se na něj vztáhla amnestie po Stalinově smrti v roce 1953.
Dům v Šeki však byl na začátku 50. let zestátněn a byla zde umístěna nejprve školka a poté se do křídla, které se dnes pronajímá, nastěhovali obyvatelé, jež zde dostali přidělené byty. Sám dědeček po svém propuštění odešel do vesnice, kde jeho žena (babička) dělala zdravotní sestru. V roce 1960 bylo dědečkovi a tatínkovi dovoleno nastěhovat se do části svého domu. Bazén byl již zasypaný a bývalý velký dům byl rozdělen na dvě poloviny. Tato skutečnost částečného návratu na počátku 60. let je zajímavým případem chodu sovětské moci. I v těchto letech nebývalo zcela obvykle vracet k užívání (nikoliv do vlastnictví) část bývalých statků rodinám bývalých boháčů (včetně vůbec návratu do rodného města).
Po získání nezávislosti se majitel pokoušel o navrácení zbylé části domu, avšak bylo mu řečeno, že děd byl odsouzen za majetkové delikty a z tohoto důvodu nemá nárok na restituci. Majitel koupil poslední část bývalého domu své rodiny domu od syna jednoho z nastěhovaných (hrdina socialistické práce, zemřel cca 1978). Zajímavé bylo licitování o cen. První nabídka „majitele“ byla 4é tisíc dolarů. To bylo značně nerealistické i na tehdejší poměry v Šeki a navíc náš Ilham mohl komukoliv zablokovat přístupovou cestu do zbytku domu. A tak nakonec koupil část svého bývalého majetku v roce 2013 za poloviční cenu. Za další tisíce dolarů musel udělat rekonstrukci a nyní je to část, která se pronajímá hostům.