Přes šest hranic za dva dny. Příhoda z cesty do Šahimardanu
Slavomír Horák, 2003
Byla jednou jedna překrásná Střední Asie. Kdysi, ale to už dnes rodiče vyprávějí dětem jako pohádku, tato oblast patřila k překrásnému Sovětskému svazu. V něm žil hodný strýček, který byl tak ocelový, že si nechával říkat Stalin. A ten hodný strýček si, řekl, že bude kreslit na mapu. Ve Střední Asii začal kreslit čárky a tečky jako hranice.
Chudák hodný strýček netušil, že se na jeho čárkách někdy opravdu objeví hranice. Nemohl znát ani jiného hodného strýčka Gorbačova, který stanul v čele velikého impéria, jež se rozpadlo. Najednou se místo čárek a teček začaly objevovat betonové zátarasy, závory, pasy, víza a uniformované gumy, pardon pohraničníci. To jiní milí pánové, kteří stanuli v čele menších a budoucích velkých států rozhodli, že jsou nějaká víza a všichni, co si zaplatili velké peníze, aby se mohli do jejich krásných zkorumpovaných zemí podívat, musejí platiti ještě další peníze za další víza.
Přijeli do těch států kdysi tři lidé ze země, která k jednomu hodnému strýčkovi vízum nepotřebovala a k jinému hodnému strýčkovi měli v pasech, že mohou opustit jeho území už pouze jednou. Jednoho krásného sobotního dne se vydali z hlavního města “budoucího velkého státu” (keladžagi buyuk devlet) Uzbekistánu do velmi podezřelé Fergánské kotliny, plné nehodných islamistů a wahhabistů, a chtěli pokračovat do jednoho maličkého a krásného města jménem Šachimardan (Král mužů), který patří onomu budoucímu velkému státu. Bohužel cesta tam vede přes kousek území malého kyrgyzského státu.
Naše trojice přijela do města a začala hledat auto do onoho podivuhodného Šachimardanu. “Za 15 dolarů Vás tam dovezu,” řekl si jeden řidič bez skrupulí. Nakonec z toho bylo 10 dolarů, ale “cestu si budete probíjet sami”. Těch pět dolarů totiž bylo na úplatky. “Na každém postu je to za 1 dolar,” řekl řidič. “Tam ti Kyrgyzové mají jeden, dva, tři, čtyři posty,” vypočítal na prstech.
Za družného hovoru přijeli všichni na první hranici, která byla výstupem z velkého uzbeckého státu.
“Musíme Vám dát razítko,” zněla první rezolutní hláška místního sebevědomého pohraničníka, jemuž se nebezpečné razítko houpalo proklatě nízko u pasu.
“Ale to bychom se už nemohli vrátit, když máme už druhý vstup. A taky nikam nechceme vystoupit - jedeme z Uzbekistánu do Uzbekistánu.“ Tři cestovatelé však byli rychle vyvedeni z omylu.
„Ne, vy nejedete z Uzbekistánu do Uzbekistánu, ale z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu. A nemáte tam nikde kyrgyzské vízum. To už vás vůbec nemůžeme pustit.“
„Ale my vízum do Kyrgyzstánu nepotřebujeme,“ snažili se namítat naši přátelé, „a ostatně do toho Vám nic není, vy nejste Kyrygzové. Navíc jsme si na vašem ministerstvu zahraničí ověřovali, že můžeme projet bez razítka.“ Pravda na zmíněné ministerstvo nikdo nevolal, ale to bylo v tu chvíli vedlejší.
Vojáci znejistěli a konečný verdikt jejich velitele nakonec zněl trochu jinak, než první věty: “Vy jste naši hosté, můžete jet na mou zodpovědnost.”
O pár metrů dál byla závora malého státu s malým naivním vojáčkem:
„Kde máte kyrgyzská víza?“
Naši přátelé trpělivě vysvětlovali, že víza do Kyrgyzstánu nejsou potřeba, což dokazovali kyrgyzskými razítky z letiště v Biškeku, tedy zřejmě na jediném přechodu, kde ona razítka mají. Tento argument zabral a stačilo se už pouze „zaregistrovat“, tj. zapsat do ohmataného sešitu, plného podobných obětí a mohlo se jet dále. Vlastně nemohlo. Po pěti metrech zahvízdal ještě jeden pohraničník, který seděl v domku zvaném honosně celnice.
Chtěl vyplňovat nějaké celní prohlášení a potom se dožadoval kartónu piv ze země, odkud tito podezřelí cizinci přijeli. Jenomže na stole se mu válelo pouze jedno ohmatané celní prohlášení, zřejmě na ukázku. Po chvíli si to rozmyslel – nic se nepsalo a požadovaný úplatek dodán nebyl. Asi to byla opravdu jenom zkouška, kolik kdo vydrží.
Na cestě malým Kyrgyzstánem stojí kontroly. Na jedné takové milý příslušník místní policie auto přátel zastavil.
„Musíte zaplatit pokutu.“
„A proč?“
„Neměli jste připnuté bezpečnostní pásy.“
„Ale tady je přece nemá nikdo“
Řidič začal kyrgyzsky cosi vysvětlovat o hostech, které všude pustili a velmi podivný cizinec, který se nenechal vyvést jeho argumenty z míry, zapůsobil na hodného pana příslušníka tak, že se nic neplatilo, ani pokuta, ani “úplatek”.
Před výjezdem z Kyrgyzstánu byla ještě jedna kontrola. Tentokrát se maringotce uvelebil jeden dobře živený Kyrgyz.
Následoval obvyklý refrén „Kde máte kyrgyzská víza“.
Odpověď cizince toho bodrého chlapíka jistě překvapila: „A vy jste kdo, pohraničník?“ Tohle mu ještě nikdo neřekl.
„Ne, já jsem GAIšnik (dopravní policista)“
„Tak, co vás zajímá naše vízum, když máte kontrolovat auta,“ divil se onen divný cizinec.
Ven do toho tepla se tomu samozvanému kontroloru víz evidentně nechtělo. Proto jen tak zkontroloval řidičovy doklady a neshledav na nich nic špatného, zavedl řeč na to, že sloužil ve státě, odkud naši přátelé přijeli. Potom je ve vší milosti propustil. Řidič se jenom divil. „Jak je vidět, jde to i bez úplatků,“ bručel si napůl sám pro sebe a napůl nahlas.
Při výstupu z Kyrgyzstánu se opakovala stejná situace jako na vstupu. Refrén „Kde máte vízum“ a dovětek „vízum nepotřebujeme“ se znovu opakoval.
„To si musíme prověřit,“ prohlásil rezolutně vojáček. Nalistoval „Příručku pracovníka pohraniční služby Kyrgyzstánu“, ale nenalezl tam nic. I on se však nakonec sklonil před razítky z onoho letiště a argumenty sázenými na stůl místo úplatků.
Kontrola při opětovném vstupu do Uzbekistánu kupodivu proběhla hladce a naši přátelé se mohli konečně kochat krásami Šachimardanu. Jednou z atrakcí onoho kouzelného údolí je i jezero, ke kterému vede lanovka. Obojí je však již opět na území Kyrgyzstánu – takže další hranice. Teď už místní uzbecké pohraničníky zajímalo pouze platné vízum.
Jezírko na území malého státu je malebné a lanovka k němu stará, avšak spolehlivá, přestože to tak na první pohled nevypadá. Zpáteční přechod hranic je již téměř neznatelný kromě závory přes cestu a několika chlapíků v maskáčích.
Druhý den, při cestě zpět, se situace opakovala. Naši tři přátelé si tentokrát vzali místního šoféra, který stál polovinu. Bylo jasné, že jako místní platí policistům (jinak řečeno mentům) mnohem méně. A také, že ano. Zatímco řidič z Fergánské kotliny měl platit jeden dolar na každém postu, místní si připravil necelou třetinu této částky. Překročení hranic se tentokrát odehrálo bez nejmenších problémů.
Na prvním kyrgyzském postu se řidič vymluvil slovy, která přesně charakterizují hodné příslušníky policie všech nových sovětských států: “To je jenom GAIšnik, ten jenom bere peníze.”
Na dalším kyrgyzském postu nahlédl do auta velmi sebevědomý mužík, ukázal jakýsi průkaz a prohlásil se za trestního vyšetřovatele. Nejprve se podivil, že nemáme vízum. Poté jej začala zajímat i činnost našich přátel. Jeden z nich, který vedl většinu konverzace, se mu zdál velmi podezřelý – nechtěl mu prozradit své jméno, které si, chudák, nemohl přečíst v pasu. Nechtěl mu prozradit, kde pracuje a vůbec drze odpovídal na všechny otázky. Vyšetřovateli se tento člověk a vůbec celá ta parta cizinců vůbec nezdála – vízum nemají, neklaní se před ním… To nebude jen tak.
Řeč se opět stočila na víza s obvyklým ukazování kyrgyzských razítek z letiště. Ten nejpodezřelejší cizinec se ještě drze zeptal, jestli si myslí, že pohraničníci na největším místním letišti jsou idioti. Vyšetřovatel si náhle slovo „idiot“ vztáhl na sebe.
Co je to za cizince, pomyslel si. Umí nějak moc dobře jeden ze dvou místních úředních jazyků, nosí vousy a vůbec vypadá jako nenáviděný a zlý wahhábista, tedy příslušník skupiny, o které slušný člověk ani nepromluví. Proto se na bdělý strážce pořádku sesypal.
„Ty máš vousy, tak jsi wahhábista. A dnes v noci zrovna sestoupila z hor skupina wahhábistů.“ Pozdější ověřování ukázalo, že se nic takového neodehrálo.
„Myslíš si, že jenom Ty jsi chytrý a my jsme idioti,“ říkal a hned si zvyšoval sebevědomí: „Ale my jsme se tady pět let učili ve škole“.
„Dobře, ale já jsem se učil deset let a mám dvě školy,“ trumfnul jej ten drzý cizinec. Nebylo to zcela přesné, ale zato působivé. Bdělý příslušník najednou nevěděl, co má dělat. Chtěl všechny tři poslat k vyšší instanci. To se ovšem cestovatelům nelíbilo. Začali vyhrožovat svou ambasádou, její intervencí na ministerstvu příslušného státu s možnými následky pro pana vyšetřovatele.
Vzrušená debata nakonec vedla k propuštění těch cizinců. Vyšetřovateli se ale vysloveně „zkazila nálada“, což také všem třem pěkně do očí řekl.
„No, vy jste nám také na náladě nepřidal, co si myslíte, že si budeme teď myslet o Vaší zemi?“. S touto otázkou nechali přátelé vyšetřovatele bez rozloučení stát na rozpálené silnici. Další zastavené auto rozhodně nebylo v záviděníhodné situaci.
Poslední kolo této frašky se odehrálo na stejném místě jako první – výstup z Kyrgyzstánu a vstup do Uzbekistánu. Naštěstí si je příslušníci na obou stranách hranice již pamatovali. Jeden malinký kyrgyzský vojáček se jenom pro jistotu zeptal, zda k nim někdo nemá připomínky. Negativní odpověď jej uspokojila a propustil naše tři přítele, kteří se tak mohli rozjet na další zajímavá místa Uzbekistánu, tohoto zvláštního budoucího velkého státu.
Šest hranic za 20 hodin. To je trochu moc i na civilizovanější regiony než je Střední Asie. Ale šlo to, bez úplatků. Tedy skoro – až na ty GAIšniky. Pohádka o hranicích pro cestovatele skončila, ale pro místní lidi, kteří navíc nejsou chráněni svými zastupitelskými úřady nadále trvá a má spíše svou tragickou podobu – úplatky za nic je třeba platit a dovolání není žádné.