Pozor - Východ je věc jemná (k odvolání návštěvy uzbeckého prezidenta Karimova).
Po dlouhých přípravách a diplomatických jednáních měl do Prahy přijet na oficiální návštěvu uzbecký prezident Islom Karimov. Návštěva však byla odvolána. Oficiální zdůvodnění je pochopitelně zástupné, podezírat uzbeckou stranu z náhlého objevení jarních prázdnin by bylo pro Uzbeky značně dehonestující. V této souvislosti vyvstává otázka, zda má Česká republika (či jiná podobná země označující se za demokratickou) zvát představitele zemí, které nejsou považovány, naopak mediálně nesou označení diktatury? Při této příležitosti se obvykle ukáží dva názorové postoje, které se vzájemně zcela vylučují a tento rozpor má významnou odezvu na druhé straně barikády (v tomto případě v Uzbekistánu).
Na jedné straně se ozývají podporovatelé obchodu, kteří poukazují na nutnost rozvoje obchodních vztahů. Na misku vah této pragmatické politiky se staví i diplomacie. Ať se nám to líbí nebo ne, pokud chceme mít diplomatický kontakt s určitým státem, musíme akceptovat jeho politické zřízení. V opačném případě by se totiž jednalo o vměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu, přičemž výsledek tohoto kroku je obvykle značně problematický (platí to i v případě vměšování se nedemokratického státu do vnitřních věcí státu demokratického). Pokud nebudeme respektovat tento status quo, narušujeme samu podstatu diplomacie, můžeme uzavřít značnou část velvyslanectví a zrušit diplomatické vztahy s velkou částí světa. Budeme skvěle demokratičtí, zůstaneme však izolováni v euroamerickém ideologickém, politickém i ekonomickém sladkém vězení a časem nebudeme schopni adekvátně reagovat na výzvy z těchto zemí přicházející. Z toho vyplývá, že má smysl tyto vztahy udržovat.
Zastánci obchodu navíc zcela právem poukazují na propojenost diplomacie a obchodu v těchto zemích. Diplomaté musejí vědět, na jaká místa v dané zemi oficiálně a především neoficiálně zavolat, pakliže se to ukáže jako nutné. Obchodníci potom musejí disponovat podobnými kontakty a musejí se vyznat v praktikách místních obchodů, včetně, suďte mě, korupce (protože ta je v jiných kulturách vnímána zcela jinak než u nás). Jestliže jedna složka tohoto mixu diplomacie a obchodu chybí, druhá již ani nemusí chodit s kůží na poměrně složitý trh, výsledek bude nulový.
Spojené diplomaticko-obchodnické úsilí i dodržování místní specifické diplomatické a ekonomické etiky (nebo z našeho pohledu neetiky) může přijít vniveč, pakliže dojde k zásahu do tohoto jemně budovaného přediva zvenčí. Tímto zásahem může být například kritika lidských práv či nedemokratických poměrů v zemi. V takovém případě vůdce národa, prezident či jiná hlavní postava může zcela zbourat pracně vytvářené vztahy, například tím, že odvolá dlouhodobě připravovanou návštěvu v postižené zemi. Vzhledem k charakteru těchto systémů je to totiž obvykle prezident, který je nejen formální hlavou státu, ale obvykle (a to je mnohem důležitější) stojí i v čele neformálních struktur, které skutečně rozhodují o věcech v daném státu, včetně obchodních případů. Čeští podnikatelé proto mohou své investiční záměry v této zemi prakticky rovnou odepsat a jejich místo pravděpodobně zaujmou jiné, z hlediska Uzbekistánu méně kontroverzní země, třeba Německo, Francie, USA, Rusko, Čína, Turecko nebo (abychom nebyli pouze u velmocí) třeba Slovensko či Rumunsko. Můžeme si říci, že Uzbekistán je z hlediska našeho obchodu bezvýznamný, jestliže vývoz do této země tvoří zlomek procenta z celkového českého zahraničního obchodu. Tento signál však zachycují i v okolních zemích, které (pokud se vezmou dohromady) mohou již tvořit poměrně značný podíl našeho zahraničního obchodu či mohou být třeba jazýčkem na vahách při rozhodování v OSN. Odvolání návštěvy bude totiž zcela jistě rezonovat i v sousedním Kazachstánu či Turkmenistánu (jeho prezident by měl přijet do ČR v létě), ale i v skoro sousedních Číně či Rusku.
Demokratická společnost a právo na vyjádření svobodného názoru je z našeho pohledu skvělá věc a rozhodně si jí važme. Uvědomme si však, že jsou režimy, které naší pestrou škálu názorů vnímají jako rozpolcený hlas oficiálního státu (neboť v jejich poměrech jiný než oficiální postoj neexistuje), jehož rozkódováním se místní vůdce nemusí zabývat, jestliže má jiné možnosti. Pokud s nimi chceme vést dialog, potom musíme být pro ně potřební (jako například Německo) či mluvit jedním hlasem, který v tomto případě znamená buď lidská práva a špatné vztahy nebo obchody a přinejmenším korektní vztahy. Výběr je tedy bohužel buď anebo a i tzv. demokratický svět si ne vždy vybírá lidská práva.
Nedávám proto jednoznačnou odpověď na položenou otázku ani nechci být obviňován z lokajství vůči diktaturám, jenom se snažím uvědomit si, že na světě jsou politické systémy se zcela jinou politickou kulturou či mentálními kódy. Nikoliv lepšími nebo horšími, prostě jinými. V jednom kultovním sovětském filmu se také říká, že „východ je věc jemná“.
Slavomír Horák. Autor je vědecký pracovník Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK se zaměřením na Střední Asii.