Nasreddín Efendi
Nasreddín Efendi (v Turecku Nasreddín Hodža, v Íránu Mollá Nasreddín) je legendární postavou orientálních humorných příběhů. Tento mužíček, molla, selského rozumu přiváděl často nenadálým řešením svých problémů a zejména ostrovtipem v posměch mnohé soudce, molly, ba i samotného velkého Timura. Připisují se mu mnohé činy, které vyústily v jeho nesmrtelnost. V evropských podmínkách jim lze přirovnat snad pouze Enšpígla a velmi vzdáleně i Švejka. Pokud byste se chtěli dočíst více, doporučuji knihu "Tucet tváří Nasreddínových" (přel. Miloš Mendel). Orientální ústav AV ČR, Praha, 2004.
Zde jsou některé příběhy Nasreddína Efendiho:
Vládce
Když výběrčí daní konečně rozebrali veškerý majetek Nasreddína Efendi a on ztratil svůj movitý i nemovitý majetek, sedl na svého osla a odjel k vládci Samarkandu. Přijel k bráně a zabušil na ní. Strážci se jej zeptali :
- Kdo jsi?
- Vládce
Stráž přišla k vládci města i ohlásili mu : - Přijel vládce! - Uveďte jej ke mně,- řekl vládce Samarkandu. Když uviděl skromně oblečeného Nasreddína Efendiho, podivil se :
- Vy jste vládce?
- Už je to tak. - Ale dovolte se mi zeptat, čeho jste vládce? Vidíte, já vládnu velkému a bohatému městu Samarkand. A vy? - Osud mi nepřál,- odpověděl Efendi. - Byl jsem vládce knížectví Oranice, ale bylo mi odňato, vládl jsem Viničnému údělu a ztratil jsem jej. Měl jsem zámek Rodný Dům a nepřátelé mi jej sebrali. Vlastnil jsem berany a býky, ale vzali mi je. Zůstal jsem pouze vládcem osla.
Vládce Samarkandu se rozesmál :
- Vládci si musí vzdávat čest. A poručil, aby se Nasreddina Efendiho starali jako o váženého hosta.
Pohřební rubáš
Všem bylo známo, že Efendi se byl nucen kvůli bídě najímat k boháčům na nejčernější práce. Když přijel do Samarkandu, nechal se najmout k jednomu bejovi a celý rok pracoval na jeho polích, sel, sklízel. Na podzim požádal o vyplacení. Bej řekl, že nemá peníze.
Efendi si sedl u dveří od bejova pokoje a nechtěl se zvednout.
Bej vyšel a ptal se :
- Budeš se tady, otrapo, dlouho válet?
- Dokud mi nezaplatíš.
- A jestli nezaplatím?
- Tak tady i umřu. A ty budeš mít ostudu po celém Samarkandu a okolí. - Nic takového. Přikážu, aby tvé tělo zabalili do nejdražšího rubáše a pohřbili tě s modlitbou. - Oj, - zaradoval se Efendi, - tak dej sem rubáš teď a pohřbít mě můžeš i bez něho. Nedalo se nic dělat. Bej mu dal nejdražší indický mušelín na rubáš a když jej Efendi prodal na bazaru, dostal za něj třikrát více, než měl dostat za celý rok.
Největší lež
Timur se jednoho dne nudil a zatoužil se trochu zabavit. Svolal všechny své dvořany, přikázal přinést mísu zlatých peněz a vyhlásil :
- Kdo řekne největší lež, dostane toto zlato.
Ale tehdy se zvedl sám veliký muftí, hlava všech duchovních říše a řekl :
Veliký Timure, lež není bohulibé dílo. Kvůli lži usychá jazyk. Lháři jsou strašní hříšníci, kteří se protiví Alláhu. Tak například já jsem již dosáhl vysokého věku, ale má šedivá brada ne slyšela, že by má ústa pronesla lež. Zruš tuto nestoudnou hru.
Ale Timur se pouze zasmál .
- Efendi promluv! Začneme z tebe! - To je zbytečné - odpověděl Efendi - soutěž již skončila. - Ale proč?
- Dej zlato velikému muftímu.
- Tohle vysvětlíš! - Největší lež právě řekl sám vážený muftí. Nikdo se s ním již nemůže měřit.
Osel v medrese
Když byl v Samarkandu bazar, osel Nasreddína Efendi šel sám brouzdat po ulicích města a vešel do budovy medresy Tillókórí. Mollové spustili křik, začali jej bít a vyhánět jej. Když si nakonec Efendi přišel pro svého osla, řekli mu : - Tvůj osel udělal skandál na svatém místě, takže musíš zaplatit pokutu - deset tenge. - Kvůli čemu - ohradil se Efendi, - měl jsem chytrého a dobře vychovaného osla. Ale stačilo, aby pobyl hodinu ve vaší učené společnosti a díky vašim modlitbám se proměnil v opravdového chuligána. Ne, vy jste špatní vychovatelé - vy sami mně musíte zaplatit.
Vládce světa rád spal v teple vytopené místnosti a nedovoloval jí větrat. Jednoho dne ráno k němu přišlo podle jeho příkazu mnoho lidí a v místnosti se udělalo nedýchatelno. Timur zpozoroval, že jeden z velmožů nespokojeně zašklebil, a rozčileně vykřiknul : - Hej, ty, řekni mi, co cítíš v mé ložnici? - Ó, Vaše veličenstvo, nedá se zde dýchat, takový je zde smrad.Rýma
- kata sem! - přikázal Timur a nešťastnému velmoži ihned setli hlavu.
- No, komu se ještě zdá, že je zde smrad? - zeptal se Timur.
- Ale co vás nemá, Vaše Veličenstvo, - zablekotal druhý velmož, - ve vašem pokoji je cítit vůní růží a fialek.
- Patolízale! Setnout hlavu!
Pohled Timura se svezl na Efendiho, který stál skromně na straně.
- A ty, mudrci, co řekneš? Voní to tady nebo smrdí?
Všichni dvořané se zděšeně podívali na mudrce. Jestliže chudák Efendi řekne, že páchne, tak u setnou hlavu. Když řekne, že zde voní, utnou mu ji stejně.
Efendi Přišel k lůžku Timura, poklonil se a smířlivě řekl :
Vaše Milosti, jak mám vědět, jak je to cítit u vás v pokoji, když už mám týden rýmu.
Mohou umírat kotle?
Efendi jednoho si jednoho dne vypůjčil od souseda velký kotel a nechal si jej asi dva týdny. Poté jej vrátil i s druhým, menším kotlem.
Vlastník kotle se podivil :
- Odkud se vzal ten menší hrnec?
- Nedivte se, drahý sousede. Váš kotel porodil tento malý, odvětil Efendi. Za nějaký čas Efendi znovu poprosil souseda o zapůjčení kotle a ten mu jej velmi ochotně dal. Efendi jej však dlouho nevracel a soused mu jeho dluh připomenul : - Milý Efendi, zapomněl jste mi vrátit kotel... Ten malinký bez maminky pláče. Efendi zkroušeně svěsil hlavu : - Ale kdepak, nezapomněl jsem, ale musím vám oznámit, smutnou novinu - velký kotel již dávno není mezi živými.
- A co se stalo?
- Umřel, chudák.
- Umřel? Jak mohou kotle umírat, to je prostě směšné, Efendi!
- Poslouchejte, sousede, když mohou kotle rodit, tak proč by nemohli umřít? odpověděl bystře Efendi.
Složitá hádanka
Jednoho dne měl Efendi v kapse několik broskví a jel po cestě. Náhle uviděl skupinku lidí, kteří prali na břehu prádlo. Zakřičel na ně :
- Kdo uhodne, co mám v kapse, dostane broskve.
Jeden z lidí řekl :
- Máš tam broskve.
Efendi se podivil a hlasitě oznámí celé společnosti : - Řekněte všem, že tento muž je jasnovidec.