Moskva pro pokročilé
Text: Slavomír Horák, 2002
Při slově Moskva se někomu možná vybaví něco velmi vzdáleného na okraji Evropy, jiný si třeba vzpomene na rok 1968 a sovětské tanky v našich ulicích. někdo další si představí občasné vstupy z Moskvy ve zpravodajství s notoricky známou kulisou Kremlu nebo Rudého náměstí s chrámem Vasila Blaženého a najdou se dokonce takoví lidé, kteří si vzpomenou na dlouhé chodby hotelu Rossija během vlastního pobytu v tomto městě. Valná většina turistů „udělá“ Moskvu za dva až tři dny – za tu dobu projde Kreml, Rudé náměstí, podívá se k Leninovi, do Treťjakovské gaklerie a prohlásí, že Petěrburg se mu nakonec líbí více.
Když ale vysvitne slunce nebo uhodí mrazy, lze navštívit několik krásných, tichých zákoutí, která rozhodně nepostrádají genia loci. Chce to jenom trochu času a trpělivosti je objevovat.
Milovníci ruské literatury se mohou třeba vydat po stopách ruských spisovatelů. Stačí například vystoupit na stanici metra Majakovskaja (nedaleko odtud, na ulici Juliusa Fučíka, je i naše velvyslanectví) a ocitnout se na Triumfálním náměstí, kde se v létě konají mítinky a happeningy. Zde se vydat směrem dolů po Sadovém okruh (Sadovoje koľco). Po několika desítkách metrů na domě číslo 10 pozorný turista zaregistruje nenápadnou pamětní desku s nápisem, že v tomto domě žil Michail Bulgakov. Dnes je ve 2. patře z jeho bytu malé muzeum. Nedaleko odtud vplouvá do Sadového okruhu Malá Bronná ulice a po pár krocích se rozevírá kulisa Patriarchových rybníků (Patriaršie prudy), které dříve sloužily jako zdroj ryb pro kuchyni patriarchy. Dnes zbyl pouze jeden rybník uprostřed zástavby z 19. a 20. století, ale název je známý díky románu Bulgakova Mistr a Markétka. „V době teplého jarního západu slunce se na Patriarchových rybnících objevili dva občané.“ Ano, právě zde se předseda Massolitu a uznávaný literát Berlioz a začínající básník Ivan Bezdomný setkávají s ďáblem Volandem a roh Malé Bronné a Jermolajevské uličky byl svědkem tragické smrti Berlioze. „Tramvaj zakryla Berlioze a pod mřížku Patriarchovy aleje vypadl na dlažební kostky Malé Bronné kulatý temný předmět. Byla to odřezaná hlava Berlioze.“
Odtud je to dalších pár kroků ulicí Spiridonovka a Malá Nikitská k domu Maxima Gorkého, jehož oblíbenost po rozpadu SSSR značně poklesla, ale i tak stojí jeho muzeum za návštěvu.
U Gorkého domu se rozevírá náměstí Nikitské brány (Ploščaď Nikitskich vorot), kterému vévodí velký kostel Nanebevzetí, místo svatby Puškina. Z levé strany sem klesá Tverský bulvár, popisovaný mnohými ruskými spisovateli s nepřehlédnutelnou rohovou budovou bývalé agentury TASS. Nedaleko odtud je Leontěvská ulička (Leontěvskij pereulok) s domem č. 6, dnes muzeem Konstantina Sergejeviče Stanislavského.
Směrem dolů Nikitský bulvár zavede zvídavého turistu na Arbat, jednu z nejstarších moskveských ulic, proslavenou Alexandrem Puškinem (dům č. 53), Alexandrem Rybakovem (jeho Děti Arbatu žili v domě č. 51) nebo „dítětem Arbatu“ - Bulatem Okudžavou (Píseň o Arbatu). Dnes se však Arbat díky cestovnímu ruchu proměnil v rušnou pěší zónu s korzujícími Moskvany a turisty. Paralelně se starým Arbatem vede Nový Arbat (dříve Kalininova třída) s mnoha obchody, mj. také s největším moskevským knihkupectví (Dom knigi)
Filevská linie metra, o kterém Moskvané říkají, že je nejkrásnější na světě, vede z Arbatu (stanice Arbatskaja nebo Smolenskaja) na stanici Kutuzovskaja. Zde si na své přijdou milovníci Napoleonských válek. Ve směru nahoru po rušném Kutuzovského prospektu se na pravé straně vynoří kruhová budova, skrývající skvělé panorama bitvy u Borodina. Když nezní has průvodkyně a člověk přivře oči, málem by slyšel střelbu a sténání raněných. Vedle budovy panoramatu je malý domek, který v roce 1812 sloužil ruské generalitě a právě zde údajně Kutuzov učinil rozhodnutí o evakuaci Moskvy. O něco dále po prospektu se vypíná Vítězný oblouk na počest vítězství ruských vojsk na Napoleonem.
Návštěvníci Treťjakovské galerie obvykle přijíždějí na stanici metra Treťjakovskaja nebo je tam doveze autobus. Ale ke galerii vede pěkná, asi dvacetiminutová procházka od Borovické brány Kremlu. Tato brána ústí na Borovické náměstí (Boroviskaja ploščaď) s výhledem na monumentální Paškovův dům, skvost ruského klasicismu z 18. století. Při přechodu Velkého kamenného mostu se otevírá „klasický“ obrázek Kremlu na jedné straně a znovupostavený chrám Krista Spasitele, nesmrtelný pomník Borise Jelcina, na opačné straně. Poté lze sejít od rušné vozovky přes Bolotnou ploščaď s pomníkem Repina a po mostě pro pěší přejít kanál Moskvy a v uličce se otevře trochu pohádková budova Treťjakovské galerie. Kdo by ještě neměl po obrazech dost procházek, může se projít klidnou ulicí Malaja Ordynka s několika měšťanskými domky. Mezi nimi je i dům spisovatele a dramatika Alexandra Nikolajeviče Ostrovského
Samostatnou kapitolou vnějších částí Moskvy jsou kláštery. Na jejich návštěvu je třeba si nechat více času, protože jsou rozptýlené vesměs v jižní části Moskvy. Jedním z nejznámějších je Andronikův klášter (Sposo-Andronikov monastyr, metro Ploščaď Iljiča s ohromnou hlavou Lenina), ve kterém žil Andrej Rubljov a kde je dnes umístěno muzeum ikon (ačkoliv práce Rubljova jsou dnes v „Treťjakovce“). Nedaleko odtud ulice Boľšaja Komunističeskaja ulica spojuje Andronikův klášter s Taganským náměstí s populárním divadlem Na Tagance, které nesmrtelně proslavil Vladimir Vysockij.
Dva menší kláštery – Danilov (metro Tuľskaja) a Donský (metro Šabolovskaja) – sice postrádají nádheru kremelských chrámů se zlatými kopulemi, ale právě proto je zde možné nalézt klid na rozjímání. U obou se nacházejí hřbitovy s významnými šlechtickými rody (na Danilovském hřbitově je například pohřben Gogol)
Naproti tomu Novoděvičij klášter (metro Sportivnaja, východ Lužniki) je turisty více navštěvovaným místem. Byl postaven knížetem Vasilijem III. na počest dobytí Smolenska. Přestože se jednalo o ženský klášter (sám název napovídá, že byl určen k výchově dívek), pobýval zde i Boris Godunov. Nedaleko od něj e sportovní komplex Lužniki, dějiště olympijských her roku 1980.
Odtud je to již jen jednu stanici metrem na stanici Universitět, kde se po východu z metra objeví mohutná hlavní budova Moskevské státní university M. V. Lomonosova, zřejmě nejznámější ze „Sedmi Stalinových věží“, které se tyčí nad Moskvou. Vstup do hlavní budovy je však pouze na studentský průkaz. Mnohem populárnější mezi turisty je „Ploščadka osmotra“ nedaleko hlavní budovy. Za slunečných dnů je zde skutečně větší část města jako na dlani i s řekou Moskvou, která vytáčí svůj oblouk okolo sportovního komplexu Lužniki přímo pod svahem.
Pohled na Moskvu z tohoto místa může zakončit toto putování po vybraných zajímavostech ruské metropole, která pod slupkou šedi, stalinské a brežněvovské monumentální architektury socialistického realismu skrývá drobné objevy pro turisty. Možná je však dobře, že prozatím na nich fotoaparáty světových značek necvakají a nejezdí autobusy s masovými turisty. Některá místa by možná se stánky se suvenýry ztratila své kouzlo a klid, který lze nalézt i v rušném a uspěchaném městě.