Levanta 1996 VII. - Jordánskem od severu k jihu
Železničář, č. 35, 1997
Druhý den odjíždím na výlet na severovýchod Jordánska. První zastávkou je Džeraš – jedno z nejvýznamnějších římských měst na Blízkém Východě. Vzmáhající se turistický průmysl v Jordánsku z ní učinil nejnavštěvovanější památku po Petře. Návštěva však stojí za to. Méně známé, ale neméně zajímavé je Umm Qais na samém severovýchodě země, kde se stýkají hranice tří zemí – Jordánska, Sýrie a Izraele. Z terasy nad bývalou osmanskou pevností, dnes muzeem zde nalezených věcí, je vidět jižní část Galilejského moře v Izraeli, při pohledu doprava začíná pásmo nechvalně známých Golanských výšin.
Těsně pod archeologickým areálem je hraniční kontrola a nedaleko je posádka jordánské armády. Stále je i zde vidět nezhojená rána s hlubokou jizvou, která se zde odstraňuje velmi těžko. Bude to ještě dlouho trvat, než většina lidí na obou stranách pochopí, že lepší je spolupráce bez rozdílu náboženství, než krvavá válka. Ostatně první projekty již vznikají – jedná se například o společné využití vody z Golanských výšin mezi Izraelem a Jordánskem.
V této chvíli je však pro mě lepší věnovat se antickým památkám Umm Qais, neboli staré římské Gadary, což bylo právě ono místo, kde Ježíš vyhnal zlé duchy do stáda prasat, která poté zmizela v Galilejském moři.
Druhý den ráno kráčím téměř liduprázdnými ulicemi na autobusové nádraží. I zde se vstává pozdě – města se probouzejí kolem deváté hodiny. Naštěstí to neplatí pro veřejnou dopravu – někteří lidé také vstávají jako u nás se slepicemi.
A tak se o půl osmé řítíme s mikrobusem po Královské dálnici, která spojuje Ammán a přístav u Rudého moře – Aqabu, jedinou vodní bránu do Jordánska. kolem silnice vedou úzké koleje Hidžázské dráhy, která ve dvacátých letech dopravovala poutníky do Mediny. Tato trať začíná v Damašku na starém Hidžázském nádraží a jezdí po ní jednou za týden mezinárodní rychlík – motorová jednotka do Ammánu. Mezi těmito dvěma hlavními městy jsem se však pohyboval vždy v době mezi jízdou tohoto jediného vlaku na území Jordánska. Jinak však tato trať slouží až do Aqaby, kam vede původně odbočka, dnes důležitá nákladní tepna, i když se většina nákladů přepravuje po silnici.
Mým cílem je tentokrát Kerak – půvabná vesnička ve velmi příjemném klimatickém prostředí – jsme ve výšce 1300 metrů nad mořem, teplota kolem 30°C, příjemný větřík ochlazuje ovzduší – lepší idylu po dnech vyprahlých čtyřicítek si ani nemohu přát. Kerak je však v turistice známý zbytky svého křižáckého hradu, jednoho z těch, které ve 12. století střežily Svaté město Jeruzalém. A jedna z rozhodujících bitev, která znamenala vyklizení křižáckých pozic ve Svaté zemi a tím i konec křižáckých tažení, se odehrála právě zde. Sultán Salah ad-Din (známý u nás spíše jako Saladin) tady roku 1187 zvítězil a učinil hluboký průlom do křižáckého území. Dnes jsou z hradu víceméně trosky, ale je odtud nádherný výhled do kraje pod hradem. Odpoledne je ve znamení přesunu do Petry, která se má stát dalším vyvrcholením mé cesty. Opět se vracíme na starou královskou silnici a po krátkém odpočinku v Ma´an, kde se přestupuje na mikrobus do Petry, se přede mnou rozevírá divoké panorama rozeklaných skal – to je Petra Po nedlouhém přesvědčování se nechám zlákat do hotelu na střeše. A skutečně. Pokud někdy pojedete do Petry, doporučuji ubytování na střeše hotelu Twaissi, nedaleko od „centra“ vesnice, dnes již silně poznamenané turistikou. Ručím za nejlevnější ubytování v okolí a nádherný výhled na okolní skály, které jsou zejména při západu slunce kouzelné.
Ještě navečer se vydávám na procházku a zabloudím do malebných údolíček před samotným vstupem do areálu, kam živá duše zřejmě již hodně dlouho nevstoupila. jenže slibovaný vchod do Petry, o kterém jsem se dočetl v almanachu tuláků v Palmyře, se nekoná. A tak nezbývá než smířit se s vydáním horentní sumy za zřejmě nejdražší vstupné, které jsem kdy na svých cestách potkal – za 1 den návštěvy chtějí 20 jordánských dinárů, což odpovídá ca 25 dolarům!
A štěstí mi pomohlo i tentokrát. Z hotelu odjela jedna přítelkyně mých spolubydlících Kanaďanů a nechala jim lístek, který má ještě zítra platit. Oni však svůj lístek mají, a tak jej dostávám já, a to zcela zadarmo! Otázka je ovšem, jestli kontrola, která žádá u vchodu do areálu pas, na to skočí.
Druhý den se však ukázala vrozená česká mazanost a předstíraje, že nemám pas, se mě již nikdo na nic neptal, a tak mohu vstoupit do rokliny Siq, která tvoří prakticky jediný vstup do kotliny Petra. Jméno v překladu znamená skála a Římané, kteří místo pojmenovali, si nemohli vybrat přiléhavější název. Místy pouze 3 metry široká kotlina je uzavřena skalami i přes 50 m vysokými a hladkými stěnami tvoří doslova neprůchodnou bariéru cizím vetřelcům. Toto místo však neproslavili ani tak Římané, jako spíše místní obyvatelé Nabatejci, jeden z původně kočovných národů Blízkého Východu, která se živil přepadáním karavan. Nabatejci obsadili právě tuto nepřístupnou, ale dobře zásobenou kotlinu a učinili ji svým hlavním městem. Zbytků památek na toto období je zde mnoho, ale to největší překvapení čeká na návštěvníka ihned po projití 2 km dlouhé rokliny Siq. Před jeho zraky se objeví majestátní průčelí tzv. Chazné, což se dodnes neví, zda to byla pokladnice, královská hrobka nebo sloužila k jiným účelům. Zcela nahoře jsem již upozorněn průvodci na nenápadnou vázu, o které Arabští kočovníci věřili, že je plná zlata. To tvrdil i průvodce našeho arabisty Aloise Musila, který Petru navštívil v roce 1898.
Celodenní procházka po divokém amfiteátru, jehož kulisy tvořila mocná příroda, otevírá další nádherné pohledy a odkrývá tajemnou krásu hrobek, která se přes svou monumentálnost jakoby ztrácejí v labyrintu skal. Petra je další z uchvacujících mít, která stojí i za tak vysoké vstupné.
Slunce pomalu končí den a jsem mezi posledními turisty, kteří vychutnávají ztichlé prostranství před Chazné a klid v roklině Siq, jenom občas přerušené klapotem koně nebo oslů s bohatšími turisty.
Ráno mám opět problémy se zaplacením za hotel, protože personál není o půl sedmé pochopitelně vzhůru. Málokdo má pochopení pro bláznivého Čecha, který si usmyslel vstát tak brzo. Nicméně autobus nečeká a při totální neznalosti jízdních řádů je lepší přijít všude dříve. Naštěstí přijíždí dodávka, která dokonce latinkou hlásá Aqaba – Petra, cena podle toho samozřejmě vypadá, ale 2,5 dináru se ještě stále dá vydržet a po několika hodinách se ocitám na břehu Rudého moře.