Levanta 1996 VI. Damašek podruhé a Ammán
Železničář, č. 34, 1997
Ráno se opět stávám tulákem, harcujícím od města k městu s věčným batohem na zádech. V poledne už procházím ulicemi v Damašku do centra mně podobných lidí. Najednou se tu sešla spousta mě známých lidí. Steve a Švýcaři z Palmyry, Jihoafričanky z Crac de Chevalieurs a další. Všichni svorně trávíme večer v Kangaroo baru na australské ambasádě. Je to zase trochu změna po dlouhých rozhovorech v arabštině s použitím minima slovíček.
Ráno v sedm hodin jsem však na autobusovém nádraží Karnaku, společnosti, která provozuje autobusové linky po celé Sýrii a do Turecka, Jordánska, Libanonu a Iráku, ale také do Mekky, poutního místa muslimů v Saudské Arábii. Moje jízdenka však zní na linku do hlavního města Jordánska – Ammánu. Klimatizovaný autobus, perfektně vybavený, je velkou změnou po autobusech, kterými jsem se dosud vozil. Cena však je únosná – 5 dolarů za 5 hodin jízdy.
Z toho však nejvíce zaberou hraniční kontroly. Pro mě to znamená dojít na celnici, vyměnit ve směnárně peníze a zaplatit 9 jordánských dinárů (asi 15 dolarů) za vízum. Mohu si to zkontrolovat – na velké tabuli je ještě napsáno Czechoslovakia – tedy rozpad státu sem ještě nedošel. Jen letmo na to upozorňuji celníka, ten na mě chvíli nechápavě hledí a poté mi řekne něco a způsob : „Vždyť tomu stejně každý rozumí, ne?“. Má úplnou pravdu a není důvod, proč se s ním přít. Obávaná prohlídka se tedy nekonala, v pase mám vstupní razítka do Jordánska. Z hranic to je do hlavního města něco přes hodinu jízdy, vedoucí převážně pouští, která vyplňuje 4/5 území Jordánska. Pro zemi byla skutečnou pohromou Šestidenní válka roku 1967, kdy Jordánsko ztratilo velké území nejúrodnější půdy v celé oblasti.
Příjezd do Ammánu lze jen poměrně dobře porovnat s vjezdem do kteréhokoliv evropského velkoměsta. Moderní čtvrti, autostrády a jiné výdobytky moderní civilizace se může směle rovnat se starou dobrou matičkou Evropou. Přestože zde již v římské době stála vesnice, skutečnou metropolí se Ammán stal až v 50. letech, kdy bylo rozhodnuto přemístit hlavní město z Jeruzaléma, který byl tehdy na horkých hranicích s Izraelem, poněkud do vnitrozemí. Vybrána byla bývalá osada Philadelphia a dnes se postupně rozlézá z údolí a kopců stále do šířky. kopcovitost terénu dodala zvláštní půvab v podobě někdy strmých ulic, vedoucích do svahu a naopak vrstevnicových silnic, vzájemně propojených pouze pro chodce nekonečnými schody. Odpověď na otázku „Kudy se jde do centra?“ je vesměs velmi jednoduchá – vždy se půjde dolů. Dolní město /Downtown), jak je popisováno i v anglických průvodcích, si svoje označení zaslouží zcela právem. Ať již chceme jít na citadelu s archeologickým muzeem a zbytky antického chrámu, vždy půjdete nahoru. Ačkoliv město dýchá moderním duchem s obyvateli mnoha zemí – v současné době jsou to nejvíce Iráčané, kteří se přes jordánsko snaží dostat do některé jiné arabské země na práci – nic nebrání starým tradicím pronikat do města. Prodavači sice nemají svůj typický súk, ale své uplatnění najdou v nespočetných krámcích lemujících ulice. V jednom z místních hotýlků s honosným názvem, evokujícím snad 20. nebo 30. léta, Grand Baghdad hotel nacházím své přechodné útočiště. Pokoj sdílím se studentem žurnalistiky z Dánska a jedním Iráčanem, který se snaží dostat se do Tuniska. Líčí mi současně poměry v Iráku a strávíme celý večer zajímavým hovorem. velmi mě mrzí, že nemám diktafon, protože bych velmi fandil, aby tohoto vysokoškolského profesora slyšel celý svět.