Levanta 1996 IX. Na skok v Izraeli
Železničář, č. 37, 1997
Ráno vyrážím na autobusové nádraží, pozeptat se, zda náhodou nepojede nějaký autobus na druhou stranu hranic. Náhodou jel, což jsem v těchto podmínkách jaksi nečekal. navíc za cenu, kterou bych dal jen za taxík na hranice.
Autobus pomalu vjíždí do pohraničního pásma. Všude vysílačky, zbraně a úřednická přísnot. Zvláště prohlídka na izraelské straně není to pravé ořechové. Nejprve otázky suverénního mladíka v zrcadlovkách s perfektní angličtinou. Odkud jste? Vlastníte doma zbraň? Chcete někdy v budoucnu vlastnit zbraň? Dal vám někdo něco, abyste to převezl do Izraele? Otázky, z nichž zní opatrnost a ona krvácející rána Blízkého Východu. Ani se moc nedivím, že si mě vybrali pro důkladnou prohlídku, protože jsem již před odjezdem prohlásil, že budu mít problémy, protože vypadám jako mezinárodní terorista. CO jsem říkal doma s pobaveným úsměvem se na tomto přechodu změnilo v realitu. Zažil jsem několik hraničních kontrol, ale tato je všechny překonala. Rozkaz hezké, ale nekompromisní a také suverénní slečny zněl jasně : Všechno z batohu ven! V tu chvíli si najednou vůbec nejste jisti, zda vám tam někdo něco nepodstrčil, o když svědomí je čisté. nečekal jsem, že to zajde do takových podrobností. Batoh mi byl prohledán do posledního detailu. Jaké štěstí, že těch věcí nemám mnoho. Slečna obrátila i tu nejposlednější špinavou ponožku, ochutnala české sušené mléko, o kterém se snad domnívala, že to jsou drogy. Je třeba veškeré tyto procedury snášet s největší trpělivostí – tak to prostě chodí.
V Eilatu přijíždíme přímo k nádraží autobusů Egged, což je údajně druhá největší autobusová společnost na světě po Greyhoundu. Moc se mi to nezdá, ale vyloučit se to pochopitelně nedá. Již tady si člověk všimne mnoha vojáků a vojaček (v Izraeli je branná služba povinná i pro dívky – na dva roky, muži slouží ještě o rok déle). V jejich hrdém postoji je však vidět, že službu berou velmi vážně a odpovědně. Ostatně jsem to mohl za několik dnů poznat, protože jedna taková vojačka mě vezla autem přes 100 km, což jsem docela obdivoval. Nevím, zda by naše řidičky-sólistky vzaly stopaře, který navíc po čtyřech téměř čtyřech týdnech cesty už nevypadá zcela jako ze škatulky.
Ale zpět v čase. Čtyři hodiny cesty, kdy projíždíme kolem Mrtvého moře, pevnosti Massada nebo Kumránu, kde se nalezly zbytky svitků od Mrtvého moře. Perfektní klimatizovaný autobus přijíždí na nádraží, poměrně daleko od centra, a tak je nutno zvolit autobusovou dopravu. poslední rozloučení se dvěma kluky ze Švýcarska, se kterými se na trase potkávám již poněkolikáté a za místo svého útočiště vybírám hotel Faisal. Pravda, místnosti asi 5 x 5 metrů s osmi jednopatrovými postelemi, na kterých se člověk sotva otočí, není zrovna hotel Hilton, ale na vyspání to stačí. Je tady poměrně pestré společenství lidí. několik gastarbeitrů z různých zemí, dva pijáci už nevím odkud, ale vracející se vždy kolem půlnoci s typickými výpary a ráno s pořádnou kocovinou, a jeden Francouz, se kterým se dlouze bavím – vzal to taky přes pěkný lán světa – po roce na Guadeloupe v Karibském moři si projel Afriku od jihu k severu. Dlouho mi líčí zážitky. Na vedlejších pokojích dlí několik skupin poutníků – však je také v místní knihovničce Bible v mnoha světových jazycích, bohužel v češtině ani ve slovenštině zatím ne. Svou Svatou knihu tady však nechávat nechci.
Psát reportáž z Jeruzaléma a popisovat památky a zajímavosti tohoto města není na několika řádcích možné, ostatně autoři nehorázně opisují ze všeho možného, a to se mi nechce. Každý si o tom může přečíst z pera mnohem kvalifikovanějších lidí. Mohu však potvrdit multikulturnost města a vůbec celou atmosféru, kterou turista prožívá při návštěvě Starým městem. Každý návštěvník si zde musí prožít to svoje, procítit klima svatých míst, ať jsou jakéhokoliv náboženství, chodit kolem poutníků s kříži na ramenech, podívat se do dvou mešit na Chrámovém pahorku, poslechnout si modlitby u zdi nářků, zažít sabat v židovských částech měst. jednoduše řečeno, Jeruzalém má určitě každému co nabídnout a dojmy si musí zprostředkovat každý sám.
Zaujal mě sabat v Izraeli. Všude se píše, jaký je všude klid, auta řídí pouze křesťané a Arabové, ale viděl jsem i prokazatelně židovské rodiny, směřující autem na výlet, ostatně provoz před Damašskou bránou, kterou jsem viděl přímo z hotelu nikdy neutichl. je ovšem pravda, že ve Starém městě, v židovské čtvrti bylo víceméně pusto a prázdno. Procházel jsem se tam zrovna v době oběda, z oken cinkaly sváteční příbory, všude panovalo krásné ticho. To však bylo vystřídáno hlučným vstupem do arabské čtvrti a zrovna do oblasti dlouhé řady obchodů s masem, které je lepší snad ani nepopisovat, abych čtenáři náhodou nezkazil chuť k jídlu.
Stejně tak i na širokých autostrádách nového města projelo sem ta auto. Nemohl jsem nezajít na nádraží, ale izraelské motorové vlaky jsem neviděl – všude pusto a prázdno.