Írán: Zapomenutý Hormuz

08.02.2011 10:32

Lide a Země, č. 4, 2006, s. 80-82

Autor: Slavomír Horák

Z nábřeží hlavního íránského přístavu Bandar-e Abbás je neustále vidět malý ostrůvek, který se vynořuje z vod Hormuzského průlivu mezi Ománským mořem a Perským zálivem. Hormuz patří k menším ostrovům u íránského pobřeží, ale jeho strategický význam byl kdysi mnohem větší. Dnes se však Hormuz už jen přihřívá v paprscích své bývalé slávy.

Portugalci vybudovali na Hormuzu (Jazre-ye Hormoz) faktorii a zrekonstruovali pevnost, která se stala důležitým článkem v obchodním řetězci táhnoucím se podél pobřeží od západní Afriky až po Indii. Pro své údajné pohádkové bohatství si pevnost získala přezdívku Perla Orientu. Podobné portugalské pevnosti jako na Hormuzu dnes najdeme ještě třeba v Ghaně (pevnost Elmina) nebo v keňské Mombase. Rostoucí obchod přinesl prosperitu celému regionu pod portugalským vedením, a není proto divu, že si na něj začaly dělat zálusk okolní velmoci.

Osmanská flotila několikrát ostrov obléhala, avšak pevnost vydržela. Podobně se vedlo i perským vojskům pod vedením nové dynastie Safíjovců. Perla Orientu, jak byl ostrov v dobách své největší slávy nazýván, zůstala v portugalských rukou jen něco málo přes sto let. Nejvýznamnější safíjovský vládce šáh Abbás I. Veliký udělil obchodní práva v Persii britské Východoindické společnosti a v roce 1622 se britským oddílům podařilo vytlačit portugalskou posádku z ostrova.

Abbás se poté rozhodl vystavět nový přístav na pevnině - dnešní Bandar-e Abbás (v překladu Abbásův přístav). Ostrov se tak stal zapomenutou rybářskou vesnicí s pomalu se rozpadající pevností na špici poloostrova, která od té doby marně vzpomínala na bývalou slávu.

Přesto je pohled na ni stále velmi impresivní. Zblízka se ukazuje, že kameny pevnosti jsou pokryty zelenou barvou, která jí propůjčila i lidové jméno - zelená pevnost. Některé části zdí jsou potom vyvedeny v červené barvě, charakteristické pro místní železitou půdu. Kromě mohutných obvodových zdí obrácených do vnitrozemí se zachovala především zbrojnice a kasárna v severní části pevnosti. Na zemi se zde válí zbytky starých děl, železných a kamenných dělových koulí. V jižní frontě pevnosti, která je obrácena směrem k městu, je zajímavý především bývalý kostel zapuštěný napůl do země (kvůli ochraně před horkem) s dobře rozeznatelnými křížovými klenbami.

Ostrov bez vody

Na jižní straně bývala i čtyřpatrová, mohutně opevněná velitelská věž, z níž dnes zůstaly pouze obvodové zdi. U paty věže vedou malá dřevěná dvířka k cisterně na vodu. Na ostrově není jediný sladkovodní pramen a obyvatelé pevnosti se museli spoléhat na dešťovou vodu. Dodnes si lze představit nástupy a cvičení posádky na rozsáhlém nádvoří, stejně jako proklínání letního vedra, kterým museli evropští vojáci trpět jako všichni jejich následovníci z Evropy, kteří sem přijedou. Padesát stupňů a absolutní vlhkost jsou skoro vražedné.

"Hál-e šomá chúb-é?" přerušil mé rozjímání mladý muž, který za mnou namířil na hradby. Jeho otázka, zda se mám dobře, která je v Íránu neodmyslitelným prvním kontaktem při každém rozhovoru, určila další směr mého pobytu na ostrově. Mladík se ukázal být nezaměstnaným samozvaným průvodcem. Když zjistil, že jsem cizinec a umím persky, začal mi vyprávět svou verzi historie pevnosti, ve které hrál hlavní roli právě hormuzský emír.

Podařilo se mi však stočit řeč na současnost ostrova. Ač se to nezdá, má ostrov poměrně dostatek obživy pro svých zhruba 7000 obyvatel. Hlavním zaměstnáním jsou zde především rybolov, dobývání červené hlíny, ale také pašování do sousedních Spojených arabských emirátů vzdálených necelých sto kilometrů přes úžinu, což se mi můj průvodce na přímou otázku ani moc nesnažil skrývat. Mnozí další lidé také najdou práci v Bandar-e Abbásu.

Česká stopa

Středoevropan však jen velmi těžko odolává příjemnému listopadovému teplu moře. Chvíli to sice trvá, než si člověk proklestí cestu na nerušenou pláž okolo několika skladů červené hlíny, ale idyla je dokonalá. Na liduprázdné pláži dělají náhodnému turistovi společnost pouze bílí krabi, kteří jenom občas nesměle vykouknou z díry. Při sebemenším nebezpečí však bleskurychle mizí ve svém bezpečném úkrytu a závěrka fotoaparátu tak několikrát cvakne naprázdno. Přestože do nejbližší civilizace je to kousek, o její přítomnosti svědčí pouze vzdálené burácení motocyklů, hlavních motorizovaných dopravních prostředků na ostrově.

Ty se však pohybují převážně na jediné asfaltové cestě okolo ostrova. Aktivního turistu láká i dosud prakticky panenské vnitrozemí. Osvěžen příjemným a mělkým mořem vydávám se na jeho průzkum. Nedaleko za zmíněnou asfaltovou silnicí se zdvihají nevysoká, ale divoká pohoří, kam místní lidé nemají nejmenší důvod chodit. Divukrásná změť sypkých svahů, mělkých roklin a ostrých hřbítků však dává zabrat. Pastva pro oči geologa, ale i pro romantického turistu, který chce na chvíli prožít iluzi Robinsona Crusoa. Zabloudit však není kam, protože brzy se na druhé straně objevuje otevřené moře. Na této jižní straně ostrova se nacházejí rozsáhlé jeskynní systémy, které před několika lety zkoumaly české expedice. Ale to už je jiná předpověď, jak by řekl Jára Cimrman.

Stojím na jednom z nejvyšších míst ostrova a kochám se pohledem na jeho zcela liduprázdný jih i na druhou stranu na městečko s pevností. Je čas k návratu na pevninu. Ještě jednou se z motorové lodi obdivuji majestátnosti pevnosti a poslední pozdrav posílám malebnému místu z okénka letadla, které mě během několika hodin přenese do studeného Teheránu. Mezi prsty mi stále skřípe písek ostrova ještě ve chvíli, kdy se kodrcám autobusem studenou teheránskou nocí do svého dočasného kolejního domova.

 

 

Strategické místo Historie V islámském středověku právě hormuzský emír ovládal velkou část pobřeží dnešního Perského zálivu. Pevnost a město se staly významným obchodním uzlem celého regionu. V roce 1433 jej navštívil významný čínský mořeplavec, admirál a diplomat Čeng Ho (1371-1433) na své sedmé a poslední objevné cestě po jihovýchodní, jižní a jihozápadní Asii. Lodě sem přivážely indické koření a čaj, z íránského vnitrozemí sem naopak přiháněli ovce, a své kupce zde nacházelo ovoce z protější pevniny, které je i dnes známé po celém Íránu. Čilý obchodní ruch přilákal v 16. století první evropskou koloniální velmoc - Portugalsko. V té době žilo na ostrově na čtyřicet tisíc stálých obyvatel. Portugalský mořeplavec a diplomat Alfonso de Albuquerque si byl dobře vědom strategického významu ostrova. V roce 1507 ostrov po krátkém obléhání dobyl a během několika let se Portugalcům podařilo ovládnout velkou část obchodu v Perském zálivu. Ostrov se stal důležitou součástí v obchodním řetězci táhnoucím se podél pobřeží od západní Afriky až po Indii. V první polovině 17. století, po vybudování nového přístavu na pevnině (dnešní Bandar-e Abbás), však pozbyl Hormuz svou slávu.