Válka v Iráku – argumenty pro a proti
V poslední době se v našem tisku objevují v rámci diskuse o Iráku stále ostřejší výpady na jednu i na druhou stranu. Ve vzduchu je "cítit střelný prach" a s největší pravděpodobností se zanedlouho budeme dívat na obrázky zelených světýlek dopadajících na irácká města.
V laických diskusích se obvykle objevuje v táboře přívrženců i odpůrců několik stejných argumentů, které však málokdy jsou proloženy dalším komentářem. Podívejme se na argumenty stoupenců i odpůrců války.
1. Světové společenství by nemělo ustupovat nebezpečným diktátorům jako v roce 1938 v Mnichově.
Srovnání roku 1938 a 2003 značně pokulhává. Adolf Hitler se vůbec netajil svými dobyvačnými plány, především po anšlusu Rakouska bylo jasné, že nacistické Německo se na jeho hranicích nezastaví. Hitler dokonce o tomto plánu nemlčel - kdo si stihl koupit knihu Mein Kampf, ten si to dodnes může přečíst.
Saddám Husajn nemá momentálně na jakoukoliv výraznější agresi ani proti sousednímu státu, tím méně proti vzdálenějšímu cíli. Sankce, které byly uvaleny na Irák po válce v Perském zálivu byly poměrně účinné v první polovině 90. let, dnes působí spíše anachronickým dojmem a brání přílivu zahraničních pracovníků do Iráku. Tím se paradoxně udržuje izolace země (směrem ven i dovnitř). Konec t0to izolace, které by mohlo po zrušení sankcí nastat, by umožnilo i efektivnější kontrolu režimu.
Přinejmenším by nebylo možné utajit tolik věcí a údajných laboratoří jako dnes. Příklad izolace Severní Koreje tento fakt potvrzuje. Embargo tak je efektivní snad pouze v tom, že poskytuje obživu určité vrstvě iráckých Kurdů, kterým nelegální obchod s ropou přináší velké zisky.
Tím nelze tvrdit, že Saddámův režim je mírumilovný a nevinný. Má na svědomí rozhodně dostatek životů a v mnoha oblastech není člověka, který by neměl příbuzného přímo postiženého režimem (v iráckých velkorodinách to ostatně není takový problém). Podobných režimů však existuje na světě více, pouze nejsou tak viditelné nebo chybí ochota je zviditelnit.
2. Husajn je šílený diktátor
Saddám Husajn skutečně nezapadá do politické kultury mírumilovné Evropy, kde je zastřelení vlastního ministra záležitost stará spíše staletí. Na druhé straně podobná politická kultura panovala v Iráku po celou dobu jeho samostatného vývoje, pouze žádný z presidentů neměl od baasistické revoluce v roce 1958 možnost vládnout zemi tak dlouho. Diktátorské režimy v 60. letech se opíraly o ještě ne zcela dobře vybudovaný státní a především zpravodajský aparát, což bylo také jedním z důvodů, proč se prosadil na přelomu 60. a 70. let Husajn - měl k dispozici skvělé zpravodajské informace o většině politických špiček. Následně svůj aparát nadále upevnil a dovedl k současné dokonalosti.
Zasadíme-li si "šíleného diktátora" do irácké politické kultury, jedná se skutečně o jeho téměř "standardní" projev. Tím samozřejmě není nutné omlouvat nebo hájit takový režim, ale lze jenom přepokládat, že i po odchodu Husajna z čela Iráku místní politická kultura sotva zaznamená nějaký obrat.
3. Husajn může použít v nouzi jakékoli zbraně, včetně biologického nebo chemického útoku
V táboře stoupenců zničení současného iráckého režimu přetrvává stereotyp diktátorovi, kterému je třeba stůj co stůj zabránit ve výrobě zbraní hromadného ničení. Při současném stavu irácké armády Saddám Husajn ví, že použití zbraní hromadného ničení by proti němu postavilo celý svět (včetně arabského) a stalo by se jeho sebevraždou. Navíc i kdyby byly v Iráku ukryty biologické či chemické zbraně, není možnost je použít v rámci vojenské akce - Iráčané nemají dostatek raket středního doletu, které by mohly dosáhnout zemí nikoliv nepřátelských vůči Iráku (zde se myslí především Izrael).
Je samozřejmé, že při obraně vlastního režimu by Saddám mohl použít omezeně biologické nebo chemické zbraně. Ale rozhodně nebude mít dosti sil na to, aby je použil za hranicemi své země. K takovému kroku by navíc byl sotva donucen jinak než intervencí zvenčí. Nelze samozřejmě schvalovat použití chemických zbraní při povstání proti Kurdům, ale tato záležitost je již dalekou minulostí a vyčítat jí je stejně jako vyčítat Američanům shození atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Ne, že by to Saddám nemohl udělat znova, ale kapitál, který by z toho vytěžil neodpovídá rizikům takové akce.
Mnohem závažnější skutečností je možnost použití zbraní hromadného ničení nějakou teroristickou skupinou. Tím se dostáváme ke spojení Saddáma Husajna s terorismem. Nelze samozřejmě takový kontakt vyloučit, ale existence celosvětově působících extremistických skupin na území Iráku je přinejmenším pochybná. Irák není se svým tuhým kontrolním režimem vstupu i pohybu uvnitř (to teroristickým skupinám dosti vadí) vhodnou základnou. Pokud jde o kontakty Saddáma Husajna a al-Qaidy, o kterých se často diskutuje, zdá se mi tento argument lehce přehnaný – irácký režim (nikoliv obyvatelstvo) je spíše sekulárního charakteru, a to nehledě na zachování určité religiozity v oficiální propagandě – ta se ovšem může měnit podle aktuální situace. Dnes je možné využít islám v rámci ideologie, zítra se může najít lepší argument.
Na druhé straně nestrkejme hlavu do písku - skupin, které jsou schopny získat biologické či jaderné zbraně, je na "globálním teroristickém trhu" (i terorismus má svou globální tvář). poměrně málo, ale jejich počet bude spíše stoupat. Takový vývoj je bohužel do budoucna nutné očekávat a válka proti terorismu by se tak měla soustředit především na tento problém než na bombardování Iráku.
Je samozřejmé, že ani táboru odpůrců války se nevyhýbají některé stereotypy, které otupují ostrost těchto argumentů.
1. Za válkou v USA stojí prospěchářství, ziskuchtivost a vypočítavost a velmocenská politika
Každý stát, a velmoc tím více, má své sobecké národní zájmy, které se někdy shodují a někdy neshodují s míněním a morálním kodexem toho či onoho člověka. Stejně tak je faktem, že každé národní zájmy je třeba na veřejnosti i v diplomacii podat. Z toho vyplývá i nutnost ideologického vysvětlení války. Odpůrci války troubí do světa, že Američané jdou do války pod rouškou demokracie a lidských práv. Ve většině prohlášení z Bílého domu podobný argument nezazněl. Paradoxně podobná avanturistická politika, kterou můžeme nazvat demokratickým imperialismem, byla spíše doménou Billa Clintona, který byl ochoten jít do války za demokratické ideály.
Současná administrativa je ochotna jít do boje za americké národní zájmy a jejich rozšíření. Americkým, stejně jako třeba francouzským, národním zájmem je zajištění dostatečného přísunu ropy pro vlastní konzumní spotřebu (schválně stavím obě země na jednu úroveň). Oba národní zájmy se v tomto případě prostě neshodují (Francouzi mají v Iráku své investice, do kterých vložily již dosti velké finance a s poklesem cen ropy by rentabilita investic byla poškozena). Své zájmy (zaplacení dluhů) sleduje například i Rusko, které by navíc rozhodně nebylo nadšené z očekávaného poklesu cen ropy .
Prostě každý, nebo téměř každý hájí své národní zájmy a vybírá si k tomu prostředky odpovídající jeho síle a váze na diplomatickém i válečném poli. Imperialistická politika je možná v očích některých lidí nemorální, ale provází lidstvo po celou dobu jeho historie.
2. Válečný konflikt v Iráku destabilizuje celou oblast Blízkého východu
Při čtení této hrozby vyvstávají před očima apokalyptické obrazy regionální války na Blízkém východě. Skutečnost je zřejmě mnohem prostší. Okolní blízkovýchodní státy nebudou sice skákat radostí z války v jejich sousedství, ani nebudou vítat předpokládané protesty ve vlastních zemích, nemůžeme však očekávat, že to výrazněji otřese se stabilitou okolních režimů. Ropné monarchie a Írán (stejně jako Rusko), budou s největší pravděpodobností těžit z krátkodobého růstu cen ropy. Problém by mohl nastat v Izraeli - zde však palestinsko-izraelský konflikt bude škodit spíše Palestincům. Saddám Husajn by zřejmě musel zastavit nebo omezit pomoc palestinským mučedníkům a sebevražedným útočníkům, nehledě k tomu, že po jeho svržení by tento zdroj pomoci vyschl úplně.
Největší nebezpečí destabilizace tak po případném vítězství a pravděpodobnému rozvrácení zbytků kdysi relativně kvetoucímu hospodářství hrozí samotnému Iráku. K moci může přijít konglomerát politických stran a straniček, většinou tvořených emigranty a intelektuály. Ti budou jen velmi těžko schopni přijmout politickou kulturu Iráku, získat pod kontrolu zbytky armády a zpravodajské služby, bez kterých se neobejde žádná vláda i v Evropě, tím méně v podobných zemích. Každá skupina ovládne část zbytků bývalé, resp. současné Saddámovy nomenklatury a postupně lze očekávat konflikt jednotlivých skupin. Nemusí se jednat zákonitě pouze střet tří dnes nejčastěji zmiňovaných frakcí – sunnité, šíité a Kurdové, ale může dojít k “afghánizaci” Iráku, kdy v jednotlivých okresech bude vládnout určitý “kníže”, podřízený významné regionální skupině (v Iráku se lze obejít i bez regionálních vůdců, protože na místní úrovni lze často vybírat vcelku dostatečné “daně” na pokrytí potřeb místních velitelů). Z toho opět může vytěžit někdo z bývalých důstojníků a rehabilitovat vojenskou diktaturu pod záminkou nastolení pořádku – tím bychom se dostali zpět do 60. let a několika převratům všech proti všem.
Lze ovšem dosti dobře souhlasit s argumentem, že válka v Iráku může vyvolat na světlo teroristické skupiny, které budou mimo aktuální zorné pole a budou moci v klidu “za bukem” připravovat teroristické akce. O možnosti použití zbraní hromadného ničení již bylo hovořeno.
3. USA mají dvojí standardy a porušují mezinárodní právo
Ano, Spojené státy ve svém hájení národních zájmů používají dvojí (a možná nejen dvojí) standardy vůči různým státům – znovu opakuji, že politika není seminář z etiky, ale prosazování vlastních a sobeckých národních zájmů (nebo zájmů politických a ekonomických špiček).
Mnohem závažnější je skutečnost, že Washington, který je považován za nejdemokratičtější a nejsvobodnější stát na světě (moje pochyby o tomto tvrzení jsou tématem, pro jiný článek) a za nejvýznamnější světovou velmoc dávají svým jednáním špatný příklad ostatním státníkům – včetně diktátorů typu Husajna. Bohužel dvojí standardy vůči jiným zemím nejsou doménou pouze Spojených států – ostatní světové velmoci také nejsou dostatečně zásadoví ve své zahraniční politice a nelze předpokládat, že by se na místě USA kdokoliv jiný choval jinak.
Pokud jde o mezinárodní právo. Jeho současný systém často neodpovídá současným reáliím a hrozbám (právě válečné právo má již dnes dostatečné trhliny) a změna systému momentálně naráží na neexistenci jakékoliv hypotetické shody v současném mezinárodním systému – zde narážím na neefektivitu OSN, která je sice špatná, ale zároveň nikdo zatím nic lepšího nevymyslel, mám-li parafrázovat Winstona Churchilla. OSN však zatím představuje jedinou skutečně celosvětovou instituci a jako taková by potřebovala spíše reformovat (téměř 200 národních zájmů se sotva může na něčem shodnout). To platí především pro Radu bezpečnost OSN, ale její reforma je pravděpodobně na hranici snů. OSN tak postupně bude loutkovou organizací, neschopnou reformovat sebe samu a stále více se bude stávat diskusním klubem. Zda to svět přivede na okraj chaosu nebo vznikne nová, principiálně jiná, ale nikoliv globální struktura, to je opět téma na jinou diskusi. Vpád amerických vojsk do Iráku může být katalyzátorem podobných změn, samozřejmě v závislosti na délce válečných operací.
Nelze samozřejmě takto podrobně analyzovat všechny argumenty obou táborů, na každém lze najít kus své pravdy a na každý argument lze obalit velkou vrstvou nic neříkajícího a hlavně naprosto nekompetentního bahna (což platí i pro tento článek). Inteligentní čtenář si může vymyslet ještě další argumenty pro válku a proti válce a sám na nich najít trhliny. Osobně mohu závěrem prozradit, že nejsem stoupencem válečného běsnění v Afghánistánu, ale necítím potřebu bít se do prsou na protiamerických demonstracích. Nerozhoduji ani o tom, zda válka ano či ne (a nerozhodují o tom ani demonstranti v New Yorku) a nejsem ani naše vláda, která zaujímá stanoviska k nastalé situaci. Mám-li se však hypoteticky převléci do kůže našeho ministra, chtěl bych vědět co za to v našem národním zájmu dostaneme – smluvně a jasně. A nespokojil bych se pouze s “pochvalou před nastoupenou jednotkou”, čehož je Washington vůči nám schopen. I když je to sobecké a nemorální.
Slavomír Horák