Co čekat od Ruska a co může Evropa dělat?
Krym plavně a celkem klidně přešel do rukou Ruska. Budeme ještě nějakou protestovat, budeme zavádět sankce vůči Rusku, budeme jej vylučovat z mezinárodních organizací, můžeme dokonce zmrazit alespoň některé účty některých ruských občanů v EU apod. To ale vedoucím činitelům v Kremlu bude vadit jenom málo, protože trumfy jsou momentálně na ruské straně. Co tedy můžeme či nemůžeme dělat my? A co ještě od Ruska čekat?
Dlouhodobé hospodářské sankce poškodí evropskou i českou ekonomiku. Německé podniky a domácnosti nepřestanou odebírat ruský plyn, jemuž momentálně není rovnocenná alternativa (jakkoliv pro Rusko v opačném směru platí totéž). Řada českých výrobních podniků má dnes v Rusku významné zakázky, jejichž ztráta by mohla znamenat růst již tak alarmující nezaměstnanosti. A nakonec si evropská (zejména německá) průmyslová lobby své zájmy protlačí. Řada českých hotelů a cestovních kanceláří rozhodně nebude nadšena z omezení přílivu ruských turistů (ti si místo Prahy vyberou Istanbul, Dubaj či Šanghaj, místo Itálie či Španělska dají přednost Turecku, Thajsku nebo na čínskému ostrovu Hajnan).
Diplomatické sankce mají též rub a líc. Případné znovuzavedení víz pro ruské diplomaty bude sice pro Rusko komplikací, nicméně nikoliv nepřekonatelnou, pokud nechceme zrušit vztahy úplně (což není v českém ani evropském zájmu). Vyhoštění poloviny ruské ambasády v Praze a jinde bude znamenat reciproční krok z Ruska a tolik expertů na našem ministerstvu zahraničí není. A těm, jež by bylo možné nabrat, nemusí Rusko udělit víza (s těmi byly ostatně průtahy dodnes).
Politické sankce mohou vyústit ve vyloučení Ruska z Evropské rady, G8 a jiných klubů. Některých (jako třeba Evropský soud pro lidská práva) se ruské vedení vzdá snadno, ba dokonce s úlevou. Náhradu ve skupině G8 může hledat v posilování alternativních struktur typu Čínou vedené Šanghajské organizace spolupráce apod.
A co můžeme čekat od Ruska? Pro ruské vedení, průmysl a ruské oligarchy není Krym příliš zajímavý, snad kromě strategické černomořské flotily, o kterou se již Rusko nemusí dále dohadovat. Navíc je tento region od samotného Ruska geograficky oddělený, stačí přerušit logické spojení přes východní a jižní Ukrajinu a trajekty přes Kerčský průliv a letecká přeprava nemusejí stíhat. Ostatně na Krym dnes jezdí na dovolenou spíše nižší střední až střední vrstva Rusů a pro ty se asi Krym „neosvobozuje“. Tím méně pro místní krymské Rusy.
Zajímavějším kouskem na Ukrajině jsou však východní průmyslové podniky, zejména ty, jež jsou navázané na ruský vojensko-průmyslový komplex. Elity Charkova, Doněcka, Luhanska či jiných východoukrajinských měst na ruské „osvoboditele od majdanského Kyjeva“ jenom čekají (případní nesouhlasící obyvatelé východu asi nebudou ve většině a budou rychle umlčeni). Z jejich pohledu je volba mezi Evropou a Ruskem jasná a pragmatická. Z Evropy potřebuje východní Ukrajina především německé či české přesné stroje a v tom najdou s našimi obchodníky a podnikateli společnou řeč. Takže v rámci salámové taktiky můžeme očekávat převzetí ruské kontroly nad východem Ukrajiny a přemýšlet kudy povede nová demarkační linie. Budoucí uspořádání východu dnešní Ukrajiny je přitom nepodstatné – může to být protektorát nebo zjednodušené začlenění do Ruské federace podle zákona, jež bude v Dumě za pár dní schválen. V dlouhodobějším horizontu můžeme také uvažovat, na jaký zajímavý kus země ještě může ruský prezident (ať již jakýkoliv) ukázat. Na Pobaltí? Na Kazachstán?
Ruské kroky se nám nemusejí líbit, můžeme s nimi i nesouhlasit, ale moc dalších nástrojů v ruce nemáme. A ty, které máme, se mohou snadno obrátit proti nám, neboť jsme s Ruskem propojení více než je si sami myslíme. Pokud bychom opravdu chtěli zastavit ruskou vojenskou a ekonomickou sílu, museli bychom použít tytéž prostředky. Přiznejme si, že ani na první nemáme odvahu a druhé není v dlouhodobém zájmu těch, kteří v Evropě něco finančně znamenají. A to v Kremlu moc dobře vědí. Navíc Evropu možná čeká finančně náročný úkol – nenechat zbankrotovat okleštěný zbytek Ukrajiny, který bude bez své klíčové ekonomické základny a možná i bez přístupu k moři. Nakonec nám tedy nezbude, než se smířit se situací a doufat, že se Rusko vyčerpá či nebude mít zájem jít dále. Nebo máme v kapse nějaký skrytý trumf?
Slavomír Horák. Autor je vědeckým pracovníkem Institutu mezinárodních studií FSV UK.