Klášter Betania

Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka. Byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru. 

Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.

Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.

Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. 

 

Praktické informace:

Do kláštera je vstup povolen ženám v konzervativním oblečení (dlouhá sukně až na kotníky, dlouhý rukáv a šátek, lze vypůjčit na místě, ale je vhodné nepřijíždět v krátkých kalhotách).

 

Doprava: Veřejná doprava bohužel nefunguje, je nutno připravit se na cca 8 km pochod tam a stejně tak zpět. Autobus č. 106 ze začátku ulice Leonidze nad náměstím Svobody (zastávka Sukhan Saba street) ma konečnou do vesnice Kiketi, odtud je nutno jít pěšky zpět na hlavní cestu, pokračovat doleva až po šipku Bethania Monastery 6,7 km.

Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).  Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka, u něhož jsme naše putování z nedostatku času minule ukončili.

Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru. 

Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.

Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.

Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě. 

 

Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).  Klášter leží nad soutokem říčky Very a bezejmenného potoka, u něhož jsme naše putování z nedostatku času minule ukončili.

Klášter samotný byl postaven na konci 12. století, ačkoliv již o století dříve zde fungovala rodinná hrobka rodu Orbeliani, jednoho z nejmocnějších rodů středověké Gruzie (jejich portréty z doby 12. a 13. století jsou zpodobněny v hlavních chrámu napravo od oltáře). Stavbu kláštera řídila královna Tamara a dodnes se zachovalo jedno z mála dobových zobrazení této nejvýznamnější panovnice Gruzínského království (trojice postav nalevo od oltáře, zobrazena je spolu s otcem Georgem III a synem Laši-Georgijem. Tehdy byl klášter obehnán pevnou zdí, z níž se (s pozdějšími přestavbami) zachoval pouze široký vjezd na prostranství ke klášteru. 

Tamara údajně přijížděla do Betanie v letním období, aby se zde oddávala modlitbám. Místo bylo již tehdy relativně skryté a zároveň nebylo daleko od královského sídla ve Tbilisi. Jak nám řekl místní starousedlík, který stopl naše auto, klášter byl nejen místem pro osamocené rozjímání, ale také dobrou skrýší před nepřáteli. To byl také jeden z důvodů, proč Betanie nikdy nebyla dobyta. Spíše trpěla svou odloučeností a klášter byl v určitých obdobích zcela zapomenut a ponechán svému osudu.

Tento osud jej postihl v 19. století, na jehož konci zbyly z kostela a klášterních cel pouhé rozvaliny porostlé křovím, ba dokonce stromy. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem vrátili mniši a začali znovu budovat klášter a opravovat kostel. Zajímavou se stal osud kláštera ve 20. století, především v době komunismu. Starší lidé dodnes vzpomínají na dva starce – otce Ioanna a otce Georgije, kteří zde žili do přelomu 50. a 60. let. Za nimi přijížděli (tajně i pololegálně) věřící ze Tbilisi a lidé v širokém okolí je dobře znali. Dokonce i vládnoucí moc nechávala poustevníky více méně na pokoji. Nikoliv ovšem někteří vandalové, kteří měli představu o nepředstavitelném materiálním bohatství, jež měl klášter údajně ukrývat. V letech 1963-1978 byla Betania prázdná, respektive se zde prováděly archeologické vykopávky a rekonstrukce. Až v roce 1978 se podařilo klášter znovu otevřít, mimochodem, byl to jediný znovuotevřený klášter v brežněvské éře. Definitivní obnova mnišského života proběhla až na konci 80. let minulého století.

Dnes je klášter útočištěm přibližně pro 20 mnichů, další sem jezdí na určité období. Do kláštera evidentně chodí lidé z okolních vesnic, avšak Betania rozhodně není snadno dosažitelným a hojně navštěvovaným klášterem Gruzie. Spíše slouží svému původnímu účelu, totiž rozjímání o samotě. Mniši v klášteře nám nijak nebránili v prohlídce kláštera, avšak celkově bylo cítit, že jsou raději bez cizích návštěvníků. Nechtěli jsme proto dlouho rušit klid na práci i rozjímání a odešli zpět nahoru k našemu známému Sergejovi, který žije asi kilometr od kláštera. Marušce se do kopce sice moc nechtělo, ale nakonec vše statečně vyšlapala a celý výlet ukončila ryba v naší oblíbené hospůdce naproti ambasádě. 

 

Pro zájemce o bližší seznámení s historií a architekturou Betanie může sloužit tento průvodce z roku 1994 (v ruštině).