Bandi amir
Slavomír Horák
Džíp jede z Bámijánu nejprve po poměrně dobré prašné cestě, jakých si cestující po Afghánistánu „užije“ po většinu pobytu. Po hodině jízdy se dostáváme na pustou náhorní plošinu, odkud jsou skvěle viditelné vrcholky pohoří Kúh-e Bábá, jednoho z nejvyšších v centrálním Afghánistánu. Krátká zastávka na oběd v jedné horské krčmě se standardní nabídkou plovu, šorbo (polévky) a množství čaje a pokračujeme po poněkud prašnější a horší cestě, po níž se kodrcáme ještě asi 2 hodiny. Poté se v hloubce rozprostře tyrkysová hladina prvního ze sedmi jezer Band-i Amír, zarámovaná do strmých a pustých skal. Uprostřed této vyschlé krajiny vypadá samo jezero jako z jiného světa a nikoliv jako z Afghánistánu, kde jsme si zvykli na stížnosti lidí na nedostatek vody a sami dáváme přednost plastovým lahvím.
Za dob šáha Barbarího zde bylo velké moře, které se prostíralo až k šáhovu sídelnímu městu v Balchu. Šáh velmi toužit rozdělit toto moře na 7 částí. Již dlouhou dobu na tom pracovalo mnoho tisíc lidí, ale byla to tak těžká práce, že se dílo nedařilo. Jednoho dne Barbarí viděl na trhu chudého člověka, který měl vedle sebe otroka na prodej. Když se jej Barbarí zeptal, kolik stojí, odpověděl mu chudý člověk: „Čtyři tisíce dirhamů“.
„Proč tak draho?“ zeptal se jej Barbarí.
Chudý člověk odvětil: „Tento člověk pro tebe udělá, co budeš chtít.“
Barbarí na to řekl: „Mám 3 problémy, když mi je tento otrok vyřeší, dám za něj tolik peněz. První problém je v tom, že existuje velké moře, které je potřeba rozdělit na sedm částí. Druhý problém je drak, který žije v horách a je potřeba jej zabít. A konečně třetí problém je ten, že v místech, kde žijí Arabové, v Madíně, žije člověk jménem Alí a já potřebuji jeho hlavu.“ Otrok na to odpověděl: „Tvé problémy vyřeším do 24 hodin.“
A odešel do míst, kde se pracovalo na stavbě přehrady a řekl: „Jděte, udělám tuto práci sám.“ Otroci mu však nevěřili a tvrdili mu: „Nedokážeš to a Barbarí zahubí nás i tebe. Nejprve rozděl moře na sedm částí a potom odejdeme.“ Muž hodil cihlou, sebral tak všechny kameny v okolí a těmi přehradil moře na sedm částí.
Poté odešel do hor, nohou zabil draka a stáhl z něj kůži. Dalšího dne od koupě se objevil před šáhem Barbarím, požádal přinést provazy a sám se do nich zavázal. Pak řekl šáhovi: „Já jsem Alí, chtěl jsi mou hlavu, dělej si se mnou, co chceš.“
Barbarí chtěl Alího zabít, ale ten vykřikl: „Alláh je veliký, co chce udělat, to udělá.“ V tu chvíli jej Alláh vysvobodil z provazů. Začala válka mezi Alím a Barbarím, ve které Alí zvítězil a ostatní lidé se obrátili k islámu. Sedm jezer spoutaných kameny zůstalo.
Právě pověst o rozdělení moře dala jezerům svůj dnešní název – Band-i Amír (Jezera Vládce, tedy Alího).
Skutečnost vzniku těchto nádherných jezer je samozřejmě mnohem prozaičtější. Jedná se velké údolí, které bylo přehrazeno postupně se zvyšující travertinovou přehradou a zaplněnou vodou. Jezera vytváří jeden z největších rezervoárů pitné vody v celém regionu – jakýsi afghánský Bajkal.
Právě prudké a prakticky nepřístupné srázy bývalého údolí nutí návštěvníka spokojit se pouze s pohledem shora. Postupně se tak pod cestou objeví z ptačí perspektivy Band-i Gulaman (Otročí jezero), Band-i Pejghambar (Jezero Proroka Alího), Band-i Ajbat (Jezero síly), Band-i Pudina (Jezero trávy), Band-i Panír (Sýrové jezero), Band-i Zulfikar (název Alího cihly) a Band-i Isp-i Áb (Jezero čisté vody).
Po této vyhlídkové jízdě auto sjede k velké přírodní hrázi z travertinu, ze které přetéká jezerní voda na plošinu pod hladinou jezer. Zde také vzniklo nejenom „rekreační centrum“, ale především mystické poutní místo. Poutníky sem láká především pověst o Alím, který údajně tato jezera vytvořil. Pověst o jeho zázračných skutcích je znásobena svatyní ze druhé poloviny 19. století. Místní lidé věří, že právě na tomto místě se modlil sám veliký imám, bratranec a zeť Proroka Muhammada a zachoval zde své stopy v podobě dvou menších prohlubní. Dnes se u tohoto místa modlí lidé, přijíždějící údajně ze všech koutů Afghánistánu. Ke všem mýtům, které jezero obklopují, přidali obyvatelé jedné z okolních vesniček ještě další. Na dveřích svatyně pověsili 50 zámků bez klíčů. Kdo je čistý ve víře, tak otevře tyto zámky bez pomocí klíčů. S vyjímkou obyvatel oné vesničky se to však ještě nikomu nepodařilo.
Voda má údajně léčivé účinky, ale koupe s v něm jen málo lidí. Afghánci sami ve většině případů plavat neumějí a bojí se opustit úzkou travertinovou mělčinu, za kterou se prostírá hloubka, na jejíž dno přes veškerou čistotu a viditelnost není vidět. Ale ani pro zdatného plavce není koupání příliš velkou slastí – voda je jako led a ostře kontrastuje v okolním letním horkem. Tím pádem hrozí křeče, které jsou ještě jedním oblíbeným motivem pro legendy o příšerách, které údajně stahují příliš velké odvážlivce do hlubin.
Jsou to údajně bájní modří koně nebo psi. Husajn, majitel jakéhosi „stanový tábor“ a jednoduchou restauraci, nám vyprávěl o tom, jak jedno z těchto stvoření spatřil na vlastní oči: „Jednoho dne jsem viděl, jak po břehu jde malé kuře. Najednou se z vody vynořil jakýsi modrý pes s chlupatým ocasem, sežral kuře a zaplul zpět o jezera. Celé to trvalo několik vteřin.“
Možná i proto sebou lidé obvykle přivážejí provazy, na které přivazují sami sebe nebo své děti. Ráno nás křik jedné početné rodiny vytáhl ze stanu. Děti byly, ve snaze o vyléčení nemocí, do vody prostě hozeny na provaze a jejich křik se rozléhal do dalekého okolí.
Husajn se kromě „cestovního ruchu“ živí rybolovem a tato strava také tvoří základ celoročního jídelníčku v dalekém okolí. Chudá horská políčka místních lidí nejsou schopna místní lidi plně uživit. Osídlení je však poměrně řídké a navíc, na rozdíl od větší části Afghánistánu zde díky vodám z jezera neexistuje problém s nedostatkem vody.
Snad ani není potřeba se na místě vykoupat a stačí si požít ducha místa této lokality. I racionálně myslící člověk si najednou je schopen představit bájné koně a psy. Přemýšlím o tom, zda by tento duch zůstal zachován, kdyby sem přijížděly zástupy návštěvníků, cvakaly zde fotoaparáty, vrčely kamery a prodavači suvenýrů by vychvalovali své zboží. Naštěstí je zatím Band-i Amír otevřen pouze pro hrstku lidí, kteří nemohou vyvrátit místní žijící legendy. Snad je dobře, že zvířata z legend mohou zatím v klidu odpočívat.