Cesta do Peru s levnými letenkami (2000)

Trasa :

Lima – Arequipa – Cuzco – Inca Trail – Machu Picchu – Cuzco a okolí – Camaná (pobřeží Pacifiku) – Nazca - Lima

Vznik nápadu a odlet

Začátkem února jsem věděl, že opět budou zlevněné letenky od GTS, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Až se mi dostal do ruky leták s touto nabídkou a mě začalo cosi nahlodávat. Říkal jsem, že pokud seženu druhého blázna, který pojede se mnou, tak jdu do toho. Něco peněz jsem měl a snad by mě to tolik nezruinovalo. Rozhovor vypadl asi následovně:

"Ahoj, máš čas a peníze?"

"No, něco bych měl, co máš v plánu?"

"Tak i vyber - Lima, Hongkong, Mexiko nebo něco podobného, letenka je okolo 10 tisíc korun, odlet příští týden, potřebuju to vědět co nejdříve"

"Tak moment, promylím to a zavolám Ti zpárky"

A tak jsme po hektických týdenních přípravách 18. února seděli ve vlaku do Prahy. Protože jsme letěli časně ráno, spíme v polích nedaleko za letištěm a ráno míříme na odbavení. Oba jsme si utržili pěknou ostudu, protože oba jsme učitelé techniky cestovního ruchu a ani jeden z nás si neuvědomil, že se v letadle nesmějí převážet plynové bomby. Byli jsme bdělou kontrolou odhaleni a bomby nám byly zabaveny až do příletu zpět. Hlavně, že to je v pokynech na letence i s obrázky. Tím pádem nám vzniká první problém, když musíme spoléhat, že bombu někde seženeme, což se mi ovšem v zemích třetího světa ještě nestalo. Ale spoléháme, že Cuzco je natolik turistické centrum, že by se tam mohlo něco takového vyskytovat.

Mezitím však již vzlétáme a po krátkém letu a konverzaci s mladým sympatickým stewardem, který se chystá do Peru chvíli po nás, přistáváme ve Frankfurtu. Tady nacházíme také další českou partu šesti kluků se stejným cílem. Ve Frankfurtu se bavíme tím, že odhadujeme, jaké národnosti jsou jednotliví lidé - člověk by nevěřil, jak jsou jednotlivé národnosti, i v globalizované Evropě, odhalitelné.

Let přes oceán je přes den a většinu času prospíme, věnujeme se kuchyni nebo do sebe ještě na poslední chvíli soukáme informace o Peru. Všechno se seběhlo dost rychle, a tak jsme ani neměli mnoho času na přípravy, které jinak, alespoň u mě spočívají v hltání množství literatury a celoročním hledání informací. Takto máme dvě knížky, něco málo z internetu a ofoceného “sviňáka”, pardón, vlastně průvodce Lonely Planet.

Přelétáme nekonečnou vodní plochu Atlantiku a první vyslanci země se přihlašují v podobě ostrova Guadeloupe. Z té výšky to vypadá fantasticky. Po přeletu Malých Antil se ještě na chvíli ocitáme nad volným mořem a v dáli se již rýsuje obrys jižní Ameriky. Změť ulic a domů Caracasu a prolétáme nad pralesy Venezuely a Kolumbie. Výškoměr postupně ukazuje klesání a přibližujeme se k hlavnímu městu Kolumbie - Bogotě ve výšce 2300 m. n. m. Země s velkými problémy nám je poodhaluje především v podobě několikanásobné kontroly před nástupem do letadla, a to i při tranzitu. Nejprve detektor, poté osobní prohlídka a ještě jeden detektor. Pořád lepší, než mít zbraně n palubě. V duchu si říkám, že takovou zbraní jsou i moje bomby, které zůstaly na Ruzyni.

Poslední vzlet před Limou. Moc toho z Peru nevidíme - pod námi jsou mraky, ze kterých se jen občas vynořují sněhem pocukrovaní velikáni. Radek ukazuje na jeden z nich přímo pod námi, o kterém si myslí, že je to Huascarán. Může být, a tak si můžeme “odškrtnout” v seznamu turistických zážitků, že jsme možná viděli tuto horu, kterou zná snad každý hory milující Čech a Slovák.

Výškoměr již ale ukazuje opět klesání, prolétáme vrstvou mraků a pod námi se objevuje nehostinné pouštní pobřeží Peru. Všude samá hnědá barva, mlha, která se prosvěcuje zapadajícím sluncem. Takto nasvícené pobřeží a Lima vypadají skvěle.

Lima - Cuzco

Dosednutí na Aeropuerto Internacional Jorge Chavez. Pop klimatizaci z letadla nás udeřil večerní ještě teplý, a zejména vlhký vzduch - člověk skoro cítil moře i v tom hluku letadla. Vyřízení formalit, výměna peněz, chvíli prvního smlouvání o taxika a vrháme se do jiného moře, spíše oceánu aut, které tvoří nedílnou atmosféru večerní, ale i celodenní Limy.

Pro mě je to také první kontakt se španělštinou po mnoha měsících - naposledy jsem pořádně mluvil právě v jižní Americe, ale v Argentině. Ještě jsem nezapomněl úplně, ale už to také není ono. Vítá nás okamžitě místní fotbal - Peru hraje přátelský zápas s Hondurasem a zrovna při jízdě taxíkem dali Peruánci gól, což hlasatel oznamoval v typicky jihoamerickém stylu - asi minutu jsme z rádia slyšeli pouze tři hlásky - g, l a hlavně dlóóóóuhé óóóóó. V našich poměrech bychom toho docílili snad pouze, kdyby Česko hrálo finále mistrovství světa.

Příjezd na autobusové nádraží společnosti Cruz del Sur. Moc to neznáme, a tak se nám zdá cena 100 nových solů (ca 1100 Kč) za jízdenku autobusem do Cuzca trochu mnoho. Ale hlavně, že pojedeme do hlavního cíle naší cesty, od kterého nás dělí asi 36 hodin. Krátká konverzace s jedním Uruguyajcem - kvůli Radkovi jsme mluvili anglicky. Mezitím po očku sledujeme místní fotbalové fanoušky. Peru vyhrává asi 6:2, a tak vládne spokojenost.

Pomaličku chápeme, kam jsme se dostali s naší jízdenkou. Zaplatili jsme si totiž zřejmě nejdražší třídu autobusů (přece velevážení turisté nebudou natřásat své ctěné zadnice v nějakém rozhrkaném autobusu. To nás ani nenapadlo, že tady mají autobusy nějaké třídy, které se cenově dost liší. A tak ve třídě Cruzero pokračuje servis jako v letadle. Po výjezdu z Limy dostáváme večeři a sklopné sedačky umožňuji téměř ležení a celkem pohodlné spaní.

Ráno se probouzíme již na pobřeží. Z našich sedadel 1 a 2 přímo u čelního skla horního patra autobusu máme skvělý výhled podtržený snídaní - do našich zásob jsme zatím sáhnout nemuseli. Pouští se video, rozehrává se bingo - jízdenku zdarma z Arequipy do Limy nezískáváme, ale můžeme se kochat báječnými plážemi, velkými vlnami Pacifiku a hlavně pouští, která to všechno rámuje. Pouště mám rád, je tam teplo a pusto. Jenomže teď tudy pouze projíždíme a musíme překonat stoupání do výšky 2300 m nad mořem do Arequipy. Vůbec se Inkům a Španělům nedivím, že tady založili město - nedaleko k moři, dobré podnebí, úrodná půda, co více si člověk může přát.

Při výstupu z autobusu nás čekalo malé překvapení. Najednou se ke obrací nějaký člověk s překvapivou otázkou: “Pan niemluvi po polski?” Řekl jsem, že trochu ano, všichni Češi rozumí trochu polsky, když ovšem chtějí. Vůbec mu to nevadilo - byl moc rád, že si může na chvíli popovídat polsky, byť s tou moji, ne úplně kovanou, polštinou. Určitě musíme zavolat, až budeme příště Arequipě. Moc mě mrzelo, že jsem cestou zpět pouze projížděli a nemohli se zastavit - určitě by to bylo zajímavé.

Máme rezervaci na odpoledne a několik hodin volna na prohlídku Arequipy. Chvíli to trvá, než nacházíme směr, ale po několika dotazech se již nacházíme na naší mapě. Usedáme na hlavním náměstí, které se, jako většina v jižní Americe, nazývá Plaza de Armas (náměstí zbraní) a pozorujeme místní cvrkot před katedrálou a v parku na náměstí. Mezitím je třeba odmítat všechny nabídky na nákup všeho možného, prohlídky města a podobně. Nejčastěji používaná věta ve španělštině se tak na celý pobyt stává : “No, gracias.”

Náměstí je dnes plné lidí a, jak to v Peru v těchto případech bývá, barev. Škoda jen, že je zataženo a barvy tolik nevyniknou.

Procházíme se starými koloniálními uličkami (ze staré Arequipy nezbylo prakticky nic). Centrem a nejstarší částí města je bývalá vojenská posádka a později klášter Santa Catalina, který tvořil jakési město ve městě s vlastními uličkami, kostely, kuchyněmi (téměř každá cela měla svou kuchyň) a dalším nezbytným vybavením. Dnes zde jsou shromážděny některé poklady z koloniálního období - obrazy, relikviáře. Tato koloniální architektura je sice zajímavá a dává starému městu nádech evropského středověku, ale člověk si neustále musí opakovat, co všechno bylo zničeno právě těmi, kteří si nechávali stavět takovéto budovy.

Čas našeho pobytu v Arequipě vypršel a vydáváme se na cestu do Cuzca, kam bychom měli přijet někdo ráno. Silnice se zhoršila, již to není krásná asfaltka, ale naopak cesta, která by odpovídala naší silnici III. třídy. Nelze se však tomu divit - údržba silnice je náročná, silnice stoupá až do výšky 4500 metrů nad mořem. Přesto je nám řečeno, že se již staví nová asaltová dálnice, která zkrátí cestu z Arequipy k jezeru Titicaca na 3-4 hodiny. S pohodlnou asfaltkou sice zřejmě zmizí kus romantiky pro turisty, ale na druhou stranu vznikne nové spojení s důležitou tranzitní cestou z Bolívie - především z dolů v Potosí.

Ale my máme ještě možnost trochu zažívat pocity Zikmunda a Hanzelky, kteří tudy bezmála před 50 lety projížděli, když autobus kodrcá po silnici a hází s námi na všechny strany. Po takové celonoční jízdě po horských cestách, kdy se v noci citelně ochladilo, vylézáme ráno v Cuzcu vytřesení. Radek toho má plné zuby a zpátky jedeme vlakem.

Cestou se nám dostává první lekce z peruánského obchodního managementu. Do autobusu s námi nastoupil mužíček, kterého jsem bůhvíproč považoval za stevarda. Ale chyba lávky. Za Arequipou spustil něco o výhodách autobusu, který nás veze a výhodách připevnění zavazadel a nakonec rozehrál s cestujícími hru o bonbóny. Seděli jsme zcela vzadu, a tak k nám nedolehlo všechno. Nakonec všem rozdal bonbóny za svůj “výkon”. Čekali jsme, co bude dál. Mnohomluvný mužíček začal vybírat peníze. Chtěli jsme mu něco dát, ale z drobných jsme našli pouze 5 solů (asi 55 Kč). Chlapík se na nás podíval, sbalil “búra”, jenom se zeptal, jestli to je za oba a nevrátil nic, jak jsme se snad naivně domnívali. Poté si již dáváme pozor.

Cuzco

V Cuzcu je “náš” první hostel, který nám přijde do cesty a jehož cena nepřipomíná konto Rotschilda. S naší novou známou Tinou z Dánska platíme 10 solů za noc, což je docela dobré. Po chvilce oddechu vyrážíme do centra. Město je, podobně jako Arequipa, plné starých koloniálních budov, na náměstí Plaza de Armas je katedrála a dvě strany náměstí s domy lemuje podloubí, které nyní, když se město teprve probouzí, dotváří atmosféru jako ze starých koloniálních časů.

Stoupáme vysoko nad město, kde za vlády Inků stála dominanta Cuzca - mohutná pevnost Sascahuyaman (Saksahawaman). Dnes zbyly z obrovské pevnosti pouze zbytky věží a zejména tři pásy kyklopských hradeb, vytvořených klasickou inckou technologií. Obrovské kameny do sebe zapadají jako skládačka a je až s podivem, jak je možné, že sem byly kameny takto dopraveny a sestaveny. Podle průvodce má nejtěžší kámen okolo 200 tun. Nelze se divit, že pan Däniken učinil z Peru, kde je podobných tajemných památek celá řada, ráj mimozemšťanů. I našemu evropskému oku se takové stavby příčí, ale organizace práce, kterou zavedli Inkové, byla natolik dokonalá a natolik efektivně ovládala a využívala obyvatelstvo jako pracovní sílu, že byla schopna podobné věci postavit. Stačí si pouze vzpomenout na obří stavby v Římě nebo sedm divů světa, které byly zcela bezpochyby vybudovány lidskou rukou. Je to přesně jako v průvodcích - mezi kameny by se nedala strčit ani žiletka.

Z pevnosti máme krásný výhled na probouzející se Cuzco a okolní hory. Foťáky mají co dělat, aby zpracovaly takovou nádheru.

Cestou dolů nás potkává další lekce z vlivu cestovního ruchu na místní obyvatelstvo. Až příliš horlivě nám místní stařenky v tradičních oděvech s lamami nabízeli vyfocení. Také to bylo za sol. Vzpomínám na Kyrgyzstán, který je podobnými “zvyky” ještě nezkažený a přemýšlím, že něco podobného se tam může vyskytnout také. Koneckonců sol není zase tak málo a pokud za den narazí na nějaké další, mají starost o denní chleba za sebou. My turisté jsme zřejmě skutečně jako kobylky, které ničí tradiční hospodářské vztahy a vazby, které poté narušují i místní ekosystémy. Ale Cuzco je skutečně na jednom z čelních míst turistického ruchu v Peru a jsem ochoten věřit, že ještě existují místa, kam mnoho cizinců nepřijde a lidé jsou přátelští a nezištní jako na mnohých jiných místech naší planety.

Vracíme se ne již rušné náměstí v Cuzcu a bloumáme na okolních trzích se suvenýry. Snad každý turista si odveze něco málo z výrobků místního původů, zářících pestrými barvami. Do očí bijí stovky svetrů - umělých i z alpaky, tašek a taštiček, čepic, klobouků a jiného prádla, které se mísí se železnými a zlatými předměty, keramikou a jiným suvenýrovým harampádím. Zkoušíme to na místním trhu dále od centra, ale ceny jsou podobné - i sem již dorazili první turisté. Naproti místnímu trhu je totiž nádraží San Pedro, odkud vyjíždějí vlaky směr Mechu Picchu - zřejmě největší turistický cirkus Latinské Ameriky. I my podléháme kouzlu turisty a zítra se chceme vydat na Camino Inca (Inca Trail), která prochází starou inckou stezkou na Machu Picchu. Konečně uvidíme také něco přírody zblízka a ne pouze z oken autobusů.

Nyní ale musíme myslet na technické zajištění cesty, což znamená na prvním místě koupit jízdenky na nejlevnější, tedy místní vlak. Dále řešíme problém, čím budeme vařit. Naštěsti se i mimo sezónu vydává na tuto cestu množství turistů a zdaleka ne všichni putují po jižní Americe s vybavením na horské túry. A tak se v Cuzcu dá dokoupit nebo vypůjčit vše potřebné na podobnou cestu. Ovšem v takovém centru panují také zcela jné ceny, a tak nás bomba do vařiče vyjde více jak dvakrát dráž než u nás. Hlavně ale, že bude teplý čaj a polévka.

Navštěvujeme centrum incké kultury a náboženství - Coricancha. Toto místo je spjato s počátky incké říše. Inkové věřili, že na počátku světa vyšly z tzv. Chrámu Tří oken jejich prarodiče Manco Capac a Mama Okljo a stanuli, podobně jako praotec Čech na Řípu, na místě, které se nazývalo Coricancha. Od této chvíle se pro Inky Coricancha stala středem Cuzca, a tím později i středem celé ohromné říše. Zde stával ohromný chrám Slunce a Měsíce, oba pokryté zlatem, které zářilo do všech stran. Celé této kráse však nebylo souzeno přežít řádění Pizzarových bojovníků. Chrám byl vypleněn, zlato odvezeno, kněží vyvražděni jménem nového náboženství. Dnes stojí na místě bývalého chrámu španělský koloniální palác, v jehož stínu se krčí obnovené zbytky toho, co bylo kdysi centrem velké říše Sapa Inky (nejvyššího Inky), která se nazývala Tawantinsuyu (Čtyři světové strany). Dnes si již sotva dovedeme představit, jak vypadaly slavnosti na počest boha Slunce (např. Inti Raimi - svátek letního slunovratu) a jak tudy procházel Sapa Inka a jeho vládnoucí rod Inků.

Něco málo z vědomostí o Incích je zachováno v nedalekém muzeu Coricancha, ale znalosti o této říši jsou však stále zamlženy dohady a bílými místy.

Odpoledne se věnujeme spíše architektuře a kultuře dobyvatelů tohoto území, kteří přišli z daleké Evropy v 1. polovině 16. století. I Španělé zde zachovali své centrum, i když hlavní město své imperiální říše přesunuli na pobřeží - do dnešní Limy.

Inca Trail a Machu Picchu

Ráno procházíme ztichlým ranním Cuzcem na nádraží San Pedro, kde již stojí zářivá červenožlutá souprava Tren Local směr Machu Picchu. Zřízenec ještě naposledy přetírá zadní sklo a před půl osmou nastává chaos, protože 15 minut před pravidelným odjezdem se teprve pouští do soupravy. Ještě štěstí, že tudy projedou dva vlaky za den.

Vláček se pomalu vydává na cestu, která nejprve šplhá po svazích Cuzca. Vzhledem k příliš prudkému stoupání vlak nemůže svahy vytočit oblouky, projíždí asi čtyřmi úvratěmi. Na konci každé úvratě pracovník drah přesune výhybku a pokračuje se dále. Po čtyřech hodinách kouzelné jízdy, kdy se z turistického vlaku stal definitivně vlak pro místní vesničany, kteří zaplavili chodbičku, vystupujeme na nenápadné stanici - 88 km. Do cíle na Machu Picchu nám zbývá přes 30 km a téměř dva dny pochodu.

Protože se zde dostáváme do pásma tropických lesů, začíná se projevovat i deštivé období a z nebe se valí provazy vody. Platíme za vstup 30 solů a vydáváme se do deště. Pro nás oba je to první, a zrovna velice ostrá, zkouška vyzkoušet v praxi goretexové bundy. Splnily svůj úkol skvěle.

Prvních několik kilometrů není špatných. Cesta vede nejprve eukalyptovým lesem a do uší zní z levé strany symfonie rozbouřené řeky Urubamba. Míjíme první zbytky inckých staveb Llactapata, která byla podle našich průvodců především skladištěm zásob. Odtud se odchylujeme od Urubamby, se kterou se sejdeme až za 2 dny na cestě zpět.

Tentokrát vede naše cesta podél řeky Cusichaca. Cesta mírně stoupá podél bujné tropické vegetace a jediné, co trochu ruší, jsou provazce vody neustále se valící z oblohy. Ale počasí se na chvíli umoudří a když procházíme vesnicí Huyallabamba, svítí nádherně sluníčko. Vesnice sama je dalším důkazem postupujícího turistického ruchu v oblasti - je zde “odpočívárna” s občerstvením a snad každý místní, kterého potkáme nám nabízí své služby jako nosič. Sice by nám to odlehčilo, ale za prvé nejsme bohatí turisté a za druhé by to byla pro nás pěkná ostuda.

Ačkoliv kilometry, které následovaly, občas k úvahám o nosičích sváděly. Ve vesnici totiž stezka opouští i menší říčku Cusichaca a odbočuje doprava na cestu, která má vést do sedla. Zabrali jsme a po pár metrech zjistili, co nás ve zbytku dne čeká - jeden schod za druhým, solidní stoupání a do toho se opět přidal déšť. Přesto se nám daří sledovat alespoň trochu krajinu, která přešla do tropického horského lesa. Na fotky je sice trochu tmavo, ale les za deště má své úžasné kouzlo. Botanika bychom odtud nedostali, stačí, že Radek nestačí i jako amatér projevovat nad některými rostlinami nadšení. Mě zase uchvacují barvy a nekonečné odstíny tmavozelené barvy.

Postupně se střídáme s některými travellery na odpočinku. Ten je potřeba tak jednou za půl hodiny, ale s rostoucí únavo a výškou opouští všechny i humor, kterým občas doprovázíme “svinskou dřinu”.

Po čtvrté hodině nacházíme loučku, která se nám zdá za celý den jako jedna z nejvhodnějších za celý den. Už tady stanuje náš známý z Aljašky, stan tady zvedají i dva “skorokolegové” z Rakouska a ještě po nás přijde zcela vyčerpaný Argentinec. Kolem našeho ležení se plouží i zcela zničená skupinka Chilanů - budou prý stanovat ještě o něco výše, kde je prý určité zázemí a místní lidé.

Stavíme si náš Beskyd a nad špagetami se z nás únava trochu vytrácí. I když mě Radek prohlašuje za nesvéprávného, pravým osvěžením je pro mě koupel v horském potůčku, po které jenom zalézám do spacáku a oba spíme jako zabití.

Ráno se vstává brzo a o půl sedmé zdoláváme další sadu schodů, které se dostávají nad pásmo lesů a kolem nás jsou již pouze horské louky a v mracích se ztrácejí místní pětitisícovky. Po hodině a půl stoupání jsme v sedle Warmiwaňusca (Sedlo mrtvých žen, 4198 m). Potkávají nás tam ještě Rakušané, kteří vstávali těsně po nás. Jinak nás z “naší” skupiny již nikdo nedohnal. Po chvilce odpočinku jdeme zatěžovat jinou část nohou při sestupu do údolí Pacamayo. Shora vidíme tábor, který se zde rozkládá a zejména je pod námi v hloubce stezka, která stoupá na další sedlo. Čeká nás skutečně nejtvrdší den. Za den chceme ujít vzdálenost, kterou se normálně “dělá” ve dvou dnech.

Přítomnost lidských obydlí se nám připomíná typickým zápachem, behnem s trochou slámy, které tvoří stanovací místa pro turisty. Slávabohu za naši dnešní loučku. Krátký oddech před nástupem na druhé sedlo, které je pouze o 200 výškových níže jak předchozí. Po chvilce slunečného počasí se opět zatahuje a když stoupáme další stovky schodů na Runturacay, opět pánbůh smáčí zemi svými vodami. Za stálého deště si prohlížíme bývalou strážní pevnost a zásobárnu Runturacay. Několik drobných staveb je zasazeno do úžasného panoramatu okolních mlhavých hor a vytvářejí kulisu pro natáčení tajemných příběhů.

Myslím tady, ale vlastně po celou dobu na Inky - běžce, kteří po této cestě překonávali s listy koky v ústech tyto schody - stoupání a klesání po perfektně upravených schodech. Nám to s batohy jde mnohem hůř než jim. Nejsme však sami. Postupně doháníme další a další skupinky trekařů nebo “takytrekařů”, kteří si zřejmě vůbec neuvědomují do čeho se pustili.

Za neustávajícího deště se dohrabeme do sedla a opět se zde střetáváme s Rakušany, jejichž fyzička zhruba odpovídala naší. Fouká tady však silný vítr a propoceným tělem je zima. Rozhodujeme se k odpočinku o něco níže na stezce ve větším závětří. Dole pod námi se objevuje jezero. Z nedostatku dalšího vhodného místa vaříme polévku přímo na stezce. Před námi se mají tyčit zbytky jednoho z nejúžasnějších míst na stezce - města Sayacmarca, které má ležet na hoře. Mlha je ovšem natolik dokonalá, že jenom občas se z mlhy vynoří nejasné obrysy hory a dávají tušit ono místo. V jednom okamžiku se rozevře mlha i při pohledu dolů a dává nám důvod plácat se po hlavě, protože dole vidíme místo, kde většina travellerů odpočívá - ve zbytcích inckých staveb je další z “odpočíváren”. Nasyceni nechceme již platit za pohodlí a vyrážíme dál. Tato část cesty, kdy se stoupá na třetí sedlo nad zříceninami Phuyupatamarca, patří skutečně k nejzajímavějším. Relativně mírné stoupání dává možnost se více dívat kolem sebe a průchod tropickým horským pralesem s nádhernou atmosférou deštivého počasí je neopakovatelným zážitkem. Potkáváme i množství nosičů, kteří zde nosí po těchto stezkách až 50 kg nákladů. Skoro se mi chce říci - jako před mnoha staletími. Jenže zatímco to dříve byl stavební materiál, potraviny a další potřeby pro Machu Picchu a okolní pevnosti, dnes se na jejich zádech kolébají náklady bohatších turistů. Ti potom pomalu, ale jistě postupují k dnešnímu cíli, kterým je Albergue Huyňay Huayna s postelí a horkou sprchou. Holt, ne každý může jít s 20 kg na zádech a spát ve stanu.

Na tomto místě by stálo zato podívat se lépe na “kolegy”, kterých potkáváme dost a dost. My máme sice pocit, že se občas táhneme jako soumaři s batohy plnými zbytečností, ale jednak si táhneme ulity na celou cestu tak, jak jsme zvyklí odkudkoliv, a jednak v nich máme kvalitní vybavení proti všem nástrahám, které nám tropy mohou připravit. Kolem nás chodí lidé, kteří jsou také v horách jako doma - to byla většina těch, kteří s námi dnes ráno nocovali. Na druhé straně potkáváme i takové, pro které je pobyt v horách svátkem a často vůbec nejsou vybaveni do počasí, které zde v tuto roční dobu panuje. Bohatší a rozumnější si alespoň potřebné vybavení půjčí v Cuzcu, kde je k tomu několik specializovaných obchodů. Ti méně rozumní se potom snaží se s problémem vypořádat sami. A tak potkáváme dívenky, které by byli ozdobou jakékoliv pláže, ale v lehounkých teniskách a s batohem přehozeným frajersky přes rameno (alespoň na začátku), je na nich po třech dnech vidět značné vyčerpání. I když je cesta docela pohodlná, jsou zde prudká stoupání a klesání, nadmořská výška a samozřejmě rozmarné podnebí. A v plátěnkách bych tuto cestu rozhodně jít nechtěl. Trochu se i obdivuji těm, které takto Inca Trail projdou, protože i my cítíme, že toho po celém dnu máme dost, a to občas na hory jezdíme a máme kvalitní boty. Vrcholem podobného nevkusu se pro nás stala Brazilka, která se s námi na chvilku dala do řeči. Lehounké plátěnky na nohou, samozřejmě úplně durch, kraťasy a tričko a v ruce igelitku, ve které se skrývalo proti rozmarům počasí pončo. To je dobrá věc, ale v tomto počasí také nevydrží. Dalším vrcholem byla jedna “dáma”, snad Argentinka, snad Chilanka, kterou jsme potkali poslední den cesty na zádech jednoho z nosičů. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, skutečně bych prosadil, aby se dělala na začátku trasy důkladná kontrola vybavení, protoželidé s podobným vybavením jsou v horách nebezpeční sobě i jiným. Přece jen zde není záchrana za pět minut.

Diskutujeme o podobných záležitostech až poté, co se vynadívám dostatečně na výhled ze třetího sedla. Najednou se v hloubce a v dálce objevil úzký proužek rozbouřené Urubamby a pod námi rozsáhlá pevnost Phuyupatamarca s dochovaným zbytky zavlažovacích zařízení a nádrží na vodu. I zde je vidět téměř do detailu propracovaná stategie Inků, kteří měli v každé takové pevnosti zajištěny všechny základní potřeby, bez kterých nebylo možné žít - vodu a potraviny, které částečně získávali z terasovitých políček kolem pevnosti.

Sestupujeme dolů a s námi celý “Václavák” lidí - všichni se potřebovali dostat až do tábora, který je asi 3 hodiny před Machu Picchu. Objevují se i první známky civilizace se stožáry vysokého napětí, které rozvádějí elektřinu z elektráren na Urubambě. Na jedné z odboček jsme “špatně” zahnuli - všichni šli dolů o tábora a my jsme se dostali do téměř opuštěných zřícenin Conchamarca. Zdroj vody byl poblíž, a tak jsme zůstali. O několik desítek metrů níže byly vidět desítky stanu těsně vedle sebe a o kousek dále se tyčila budova hostelu. Ještě, že jsme takto “zabloudili”. Takto si stavíme tábor v jedné z místností bývalé pevnosti, která do nedávné doby zůstala skryta lidským očím. Je až těžké uvěřit, že zástupy lidí, které tudy procházejí, neobjevili další zbytky nad sebou. Jenomže metr okolo stezky začíná téměř neprostupná džungle, a tak to šlo zřejmě dost těžko. Skutečně stačí několik let, aby stezka zarostla a nezbylo po ní stopy. Nyní však ze svého “orlího hnízda” máme dokonalý výhled na kalnou Urubambu a zdálky je slyšet houkání turistického vlaku na Machu Picchu.

Ještě lepší rozhled je ráno - počasí se fantasticky umoudřilo a z okolních lesů se vypařuje ohromné množství vody a výhled dolů do údolí je často zacloněn kvůli těmto “mrakům”. Až nyní na sluníčku si můžeme dokonale vychutnat jemnou krásu tropické flóry s množstvím zelených listů. To, co má člověk doma v květináči zd dostává konkrétní rozměry ve volné přírodě a těžko říci, čemu se obdivovat dříve - jestli botanickým zahradám na stromech nebo něžným květům orchidejí. A to jsme pouze na stezce - co by nás asi čekalo při průstupu džunglí okolo. Náš postup se sice zpomalil, ale kolem desáté hodiny stejně dorážíme na Intipunku - Sluneční bráně. Odtud se nám poprvé objevuje pohled na trosky Machu Picchu. Objevuje se panorama, které je známé ze všech prospektů o Peru - hora Huyana Picchu ve tvaru ležící pumy s načechranou “hřívou” terasovitých polí, pod kterou je další symbol - město tvaru kajmana, dalšího z Inky uctívaných zvířat. Celou atmosféru dotvářejí okolní hory a tvoří skutečně jednu z nejúžasnějších kulis, kterou jsem kdy viděl.

Musíme však ještě necelou hodinu scházet, ne se konečně dostaneme do centra turistického hemžení - zde je poslední kontrolní stanoviště - milá slečna, která nám s profesionálním úsměvem trhá lístky ke vstupu do areálu.

Popisovat toto místo, když to za mě již udělali mnozí jiní, je snad zbytečné, ale stačí pouze shrnout emocionální stránku věci. Zde určitě leží vrchol naší krátké návštěvy v Peru, spolu s Inca Trail. Procházíme jednotlivé okrsky a jenom se snažíme za tu krátkou dobu, která je nám vymezena proniknout do podstaty inckých symbolů a dokonalého systému, který zdobil každé incké město - terasovitá pole a celá “zemědělská” část. Chrámová část, vojenský okrsek, to vše tvoří dohromady jeden celek, který je vyvážený a harmonický. Za půl dne, kdy se lze v tomto prostoru pohybovat a je dán dobou platnosti vstupenky a odjezdem vlaku do Cuzca, si člověk skutečně zobrazí pouze povrch a celek - a množství detailů, které by zabraly množství času, již není možné si uvědomit a zobrazit. Tím bychom skutečně do toho zabředli takovým způsobem, že by nás odtud museli vyhánět. Vystupujeme na chrámový pahorek a obdivujeme se dokonalému způsobu určování kalendáře a času - část slunečního kamene míří přímo na Intipunku - právě postavení slunce v tomto místě vždy určovalo příchod největšího inckého svátku Inti Raima - díkuvzdání za úrodu, která je sklizena nebo se sklízí.

Zdoláváme dalších několik desítek schodů na “hlavu pumy” - vrchol Huyana Picchu. Aby inčtí stavitelé a architekti ještě více zdůraznili tvar hory, vytvořili pod vrcholem několik terasovitých políček, které zdůrazňují hřívu na hlavě. Na vrcholu se schází pestrá mezinárodní společnost a s největším překvapením zde nacházím pár Turků, což pro mě bylo stejné překvapení jako pro ně Čech na Michu Picchu hovořící turecky. Alespoň nemůžu říci, že bych zameškal ve škole.

Nyní se však nachyluje čas a my musíme sestupovat dolů. Protože nehodláme používat místní předražené autobusy, jdeme po svých až do Aguas Calientes, vrcholu turistického byznysu. Hlavní třídu zde tvoří koleje železnice Cuzco - Aguas Calientes - Quillabamba a na obou jejich stranách jsou jeden na druhém nakupeny hotely, hostely, restaurace, prodejny suvenýrů a všeho, co turisté potřebují. Zajímalo by mě, kolik místních lidí zde nepracuje, ani nemá nic společného s cestovním ruchem. Ceny téměř všeho jsou samozřejmě vyšší než v Cuzcu, a tak jsme rádi, když po několika hodinách čekání můžeme zasednout do vlaku. Cestou do Ollantaytamby nás baví místní kluci svými zpěvy a já mám možnost se bavit s jedním Chilanem o Pinochetovi a jeho politice a o plážích a jihoamerické muzice se dvěma Uruguaykami. Z Ollantaytamby jede vlak poloprázdný a pokoušíme se na chvíli usnout. Na úzkých sedačkách to jde dost špatně.

Půlnoc na nádraží San Pedro. Staniční rozhlas možná hlásil, že “zpožděný tren local z Aguas Calientes přijede na kolej druhou” a dal tak signál množství taxikářů a nahánečů turistů, aby se shromáždili před nádražím. Podaří se nám proklestit si cestu tímto davem, který koneckonců dělá pouze svou práci, a míříme k “našemu” albergue. Probouzíme sice ospalého mladíka, jednoho z těch, kteří hotel provozují, ale ještě tentýž večer máme hojnost vody, postel a sprchu.

Cuzco a okolí

Rozhodujeme se zůstat v Cuzcu co nejdéle a prozkoumat podrobněji jeho okolí. Vynecháme sice jezero Titicaca, ale zato nebudeme muset nikam spěchat. Zde v Cuzcu a nedaleko od něj jsou nádherné památky, přírodní scenérie a řeka Urubamba.

Hned druhý den se vydávám pěšky do okolí Cuzca, kde leží staré incké lázně Tambo Machay a jejich ochranná pevnost Puca Pucará. Obě památky se rozkládají na cestě do Pisacu, odvěkého soupeře Cuzca, ležícího téměř v jeho týlu. Proto snad takové zabezpečení cesty. Beru to pěšky, ale nakonec si vyzkouším, že bezplatný stop funguje i v Peru, kde projíždějící auta mají často roli taxíku. čtyři mladíci mě vyhazují těsně před odbočkou na Tambo Machay - u pevnosti Puca Pucará. Po krátké prohlídce se usazuji, abych si vychutnal jemnou krásu této krajiny. Zde již nejsou divoké hory, ani tropické lesy, krajina spíše připomíná Středomoří - kopce, pole na stráních i pod nimi. Jenom rostlinstvo připomíná, že nejsme na Sardinii nebo Sicílii. A také si musím stále opakovat, že jsem ve výšce asi 3500 m. n. m., což zde žádná výška není. Mé plány navštívit ještě jedno tajemné místo této oblasti - obětiště nebo místo oslav Quenqo - zhatil déšť, před kterým jsem musel prchnout do města. Bohužel déšť byl krátký a o Quenqo jsem definitivně přišel. Škoda. Ale zato si mohu ještě jednou vychutnat Sascahuyaman, kam jsem se vloudil podruhé bez placení po záminkou tranzitu přes areál do Cuzca. Až nyní si mohu uvědomit ony tři pásy hradeb a zbytky věží této mohutné pevnosti, která snad opět měla chránit město před vpádem z dalších měst - především Pisacu.

Odpoledne vyrážíme již opět spolu “do města”. Radkovi je již mnohem lépe a navštěvujeme historické muzeum, které však z inckých památek zachovalo pouze málo. Spíše je zde možné se seznámit s koloniální dobou, malířstvím tohoto období - tzv. cuzqueňskou školou.

Další den máme na pořadu návštěvu pevnosti Ollantaytambo a jeho okolí. Chytáme jeden z prvních ranních autobusů - přece jen je to docela daleko. Od Pisacu, který máme v plánu na zítra, jedeme úrodným údolím řeky Urubamba. Ta je zde relativně klidná ve srovnání s tím, co předváděla v Aguas Calientes, kde rozbouřená řeka vypadala, jako kdyby se měla co nejdříve vylít ze břehů a zaplavit celé údolí. Tady tekla asi jako Labe v Pardubicích, trochu líně.

Ollantaytambo je dnes malé městečko, které oživují především trhy a turisté. Ti však nejčastěji vystupují večer z vlaku od Machu Picchu a ráno odjíždějí po prohlídce chrámového okrsku, který se majestátně tyčí nad městem. My se zde však objevujeme okolo deváté hodiny, kdy se vše teprve probouzí - jsme zřejmě první dnešní návštěvníci. Chrám v Ollantaytambu byl jedním z nejdůležitějších v oblasti, která byla poseta inckými městskými státy - zde byl právě jeden z nich.

Ještě se nám příliš domů nechce, na déšť to zrovna příliš nevypadá a vybíráme jednu z trekových tras, které je možné okolo Ollantaytamby absolvovat. Nohy nám stále ještě cítí jakýkoliv kopec, a tak vybíráme nenáročnou procházku okolo řeky Urubamby, která ovšem i tak stojí za to. Kolem tiše plyne široká řeka, jejíž vody skončí daleko v Atlantiku jako Amazonka, kolem nás defilují vesnice a zbytky terasovitých políček, z nichž některé slouží dodnes. Tak jako u nás chutná měsťákovi jahoda z lesní mýtiny, tady vychutnáváme možnost ochutnat plody opuncie přímo z kaktusu. V ruce a na jazyku nám zůstávají trny a sladko - jen se po nich zapráší. Radek je tady u vytržení a neví jestli má dříve fotit nebo sbírat květinky. Přes hranice pojedeme jako těžký kontraband.

Krátká procházka končí na autobusové zastávce a návratem zpět do Cuzca. Cestou zpět jsme mohli vychutnávat úžasnou scenérii hor s velice fotogenickým sluncem. K tomu se přidala i místní “kutálka”, která nastoupila na jednom místě z autobusu a spustila melodické andské písně, které zpívají o horách, o lásce, štěstí podobně jako v našich písničkách. Když kapela vystoupí, řidič pouští reportáž z místního fotbalového zápasu. Místnímu Cuzcu se příliš nedaří a každou chvíli se z rádia ozývá góóóóóóóóóóóól, což zní trochu smutně, protože domácí dostávají na frak. Když dojíždíme do města, ozve se to naposledy a Cuzco prohrává 1:4 a, jak komentátor říká v rámci své slovní kulometné palby, potřebuje se móóóc zlepšit.

Druhý den je neděle a zároveň je to náš poslední den zde v okolí Cuzca. Již ve článku z Lidé a Země, starém 25 let se velebí krása a barevnost pisackých trhů, a proto ještě jednou dojíždíme k Urubambě, která se pro nás za poslední týden stala osudem - viděli jsme ji nejméně obden. Autobus nás vyhodí právě za řekou a dav lidí a zvuky nás samy vedou na místní Plaza de Armas, které je dnes zcela zaplněno obchody se vším možným - zelenina, koření, barviva, ale především turistické předměty. Za těch 25 let se Pisac stal vyhlášenou turistickou atrakcí a turistů je zde trochu více než místních. Ale krása zdejšího trhu rozhodně nezmizela. Stále sem dojíždí spousta lidí z okolních vesnic, aby nakoupili, prodali nebo se jenom pozdravili se známými a poklábosili. Ženy vynikají svými pestrými oděvy a pro oko turisty a jeho fotoaparátu je to pastva. Většina starousedlíků je na to již zvyklá. Celek připomíná jedno velké mraveniště, zvláště později při pohledu shora. Asi bychom byli špatní turisté, kdybychom si odsud neodvězli alespoň něco malého - nějaký suvenýr. Nakonec vybíráme pěkné malované talířky. Trochu mě zde zklamalo smlouvání. Na Blízkém východě, pokud se ještě někde smlouvá, je smlouvání požitek a po uzavřeném obchodu jsme s prodavačem velcí kamarádi. Zde však tato hra nefunguje - co se dá dělat.

Když jsme se dost nasytili barev trhu a nakoupili vše nezbytné, vydáváme se na další stoupání - k ruinám inckého chrámu v Pisacu. Z výšky je krásný výhled na město a chrám na úpatí dalšího horského velikánu vypadá trochu ušlápnutě. Ale přesto byl v inckých dobách Pisac nejdůležitějším soupeřem Cuzca. Jeho zánik však byl ukázkou vychytralosti Inků. Když potřebovali zlikvidovat Pisac, oženili následníka trůnu z Pisacu s jednou z inckých dcer a svým ujišťováním o přátelství jej donutili přesídlit do Cuzca. Vzali s sebou i pisackou modlu, ke které nejprve lidé z Pisacu chodili, poté se za svým králem přestěhoval pisacký dvůr a město tak postupně zmenšovalo svůj význam, až z něj zbyla pouze malá vesnička a několik terasovitých políček, které obhospodařovali bývalí poddaní Pisacu. Na jejím místě poté Španělé vystavěli nové město, které lze vidět dodnes.

Když sestupujeme zpět do Pisacu, doléhají k nám zvuky tradiční hudby a na prostranství za městem je velký zástup lidí. Probíhá zde totiž velká akce ministerstva zdravotnictví proti TBC, což je spojeno s různými soutěžemi a zejména místními lidovými tancemi, což je zvláště zajímavé pro zvědavé cizince. Jeden z místních mi s hrdostí vypráví o posledním tanci, který je právě odsud z údolí Urubamby a symbolizuje námluvy dívky. Když si většina chlapců dívku “namluvila”, akce končí a turisté i místní se rozjíždějí do svých dočasných nebo trvalých domovů.

Loučíme se s řekou Urubambou, Pisacem a údolím Inků. Nazpět v Cuzcu dokončujeme poslední nákupy, večer na pokoji večeříme a naposledy uleháme v bývalém hlavním městě Inků.

Cuzco - Lima

Ráno nás čeká balení a odchod na nádraží. Na “Expres” Cuzco - Juliaca - Puno zde čeká množství lidí, v drtivé většině cizinců. Kladu si otázku, zda zde vůbec ještě jsou nějací místní. Ale nakonec se ukazuje, že jsou a postupně převáží nad cizinci. Ale to až v průběhu dne. Vyjíždíme s hodinovým zpožděním, ale je krásný den, žlutočevený vlak se kolébá a duní na trati, po které projede čtyřikrát za týden jeden pár vlaků. Po hodině pomalé jízdy se definitivně dostáváme z Cuzca a jeho předměstí, vlak nabírá o něco větší rychlost a my opět přijíždíme k řece Urubamba. Zde jsou zřetelně vidět pozůstatky po nedávných záplavách a jednou můžeme zamávat i raftařské expedici. Údolí se postupně mění z úrodných kukuřičných polí na horské pláně - stoupáme stále výše až ke stanici Aguas Calientes, kde jsou termální prameny ve výšce 4050 metrů nad mořem a které jsou zřejmě také prameništěm Urubamby. Za tímto sedlem totiž stoupáme níž - vlak bude muset sjet ještě o 250 metrů až k jezeru Titicaca. Tam se bohužel nedostaneme, protože náš čas v Andách vypršel a náš lístek je až do Arequipy. Projíždíme vesnicemi a městečky And, kde se objevuje pravá bída andského venkova, projíždíme okolo nádherných hor, které by určitě stály za několikadenní trek a na sklonku dne se blížíme k průmyslovému městu Juliaca, které leží asi hodinu cesty od břehu jezera Titicaca. To tedy spatřit nemůžeme, místo toho zde téměř 3 hodiny čekáme na příjezd vlaku do Arequipy. Čekání nám zkracuje spánek, večeře a rozmluva s jedním učitelem z Arequipy, který velmi tvrdě nadává na místní vládu a především na Fujimoriho, jehož volební “plakáty” namalované na zdech jsou k nalezení všude. Zanedlouho čekají Peru nové presidentské volby.

Noc nebyla zrovna příjemná - na nepříliš pohodlných lavicích jsme se moc nevyspali a všechna místa byla během noci na nějakých zastávkách obsazena. Navíc vlak vystoupal až do výšky 4500 metrů nad mořem, a tak se ránou probouzíme trochu prokřehlí zimou a nevyspáním. Jeden z nejkrásnějších úseků trati jsme tedy neviděli a jen slabou náplastí je ranní pohled na vulkán Misti, symbol Arequipy, a některé další pěti a šestitisícové vrcholy.

Dojíždíme do Arequipy, po známé cestě docházíme na autobusové nádraží a nestačíme se ani ohřát a sedíme v autobuse do Camaná. Dnešní den máme v plánu oddech na pláži - nemůžeme přece odjet, aniž bychom se nevykoupali v Pacifiku. Chvíli sice po městečku bloumáme, než si necháme vysvětlit jedním z místních, že na pláže musíme jet nějakým minibusem za město. Vystupujeme a uleháme na vyhřátém písečku. Za ten půlden se stačíme krásně vykoupat a spálit. Moře je moc příjemné a trocha lenošení po těch několika dnech “práce” nám neuškodí. Ve městě si dojdeme na večeři a potom již jenom čekáme na noční autobus, který nás má zavést ještě o něco dále na sever - do Nazcy.

Noční jízda byla krátká a když vystupujeme ráno na kraji města, nejsme zrovna dvakrát odpočatí. Za velkého zájmu místních vaříme polévku a brzy se známe s polovinou místních průvodců, taxikářů a dalších lidí z turistického byznysu Nazcy, kteří nám postupně přicházejí nabídnout své služby. Nejlepší jsou samozřejmě ti, jejichž služby si vyhlédli výzkumníci Lonely Planet a dalších světově proslulých průvodců - ti to mají na vizitkách nebo na autech zdůrazněno velkými nápisy. Nazca a její linie jsou prostě jeden velký turistický obchod. My však volíme levnější variantu než jakýkoliv taxík a zkoušíme chytit dodávku do Icy, což se nám celkem vrzy daří a za 20 minut se ocitáme ve zcela jiném extrému. Kolem nás je široká pláň, kamenitá poušť, po které vede Panamericana. Jsme na místě, které se nazývá Mirador a příčinou tohoto názvu je vyhlídková věž, umožňující výhled alespoň na tři obrazce - strom, ruku a ještěrku. Tu se podařilo poškodit při stavbě Panamericany, kdy ještě nikdo o nějakých obrazcích neměl potuchy. ještě jeden pohled máme z menšího vrchu nad silnicí, kde jsou vidět především linie, především jedna z nich, která se táhne jakoby donekonečna přes celou pláň. Jenom zde sedíme, kocháme se a mlčky přemýšlíme o významu podivných obrazců, linií a kultuře, která je vytvořila. Byli to skutečně přistávací plochy pro mimozemšťany, jak tvrdí Däniken, nebo se jedná o projev zcela svébytného znamení bohům, nebo mají linie účel kalendáře. To jsou otázky, které zatím skrývá mlčenlivá pláň a každý příchozí nad tímto záhadným dílem může vyjádřit pouze svůj podiv.

Vracíme se do města a po jeho krátké prohlídce na nás začíná doléhat spánek a vedro. Nejraději bychom se natáhli někam do stínu, ale protože to nejde, musíme si najmout hotel. Vypadá to sice trochu podivně, když si dva chlapi najímají pokoj do večera, ale koneckonců nikoho nemusí zajímat, že již večer odejdeme. Hlavně, když se můžeme v klidu natáhnout. A tak spíme až do tří hodin odpoledne a teprve s chladnoucími ulicemi vycházíme na procházku, na nákup. Přesto nás trochu přepadá lenora, a tak zůstáváme víceméně na pokoji, dopisujeme deníky, pročítáme materiály na zítra do Limy a dospáváme. Překvapený recepční byl trochu překvapen, když jsme večer po půl jedenácté zanechali klíče na recepci a odešli. Nás však již čekal noční autobus do Limy.

Lima a návrat domů

Ranní Lima nás vítá mrholením, nepřítomností úschovny zavazadel a celkově ponurou atmosférou probouzejícího se velkoměsta. I když uplyne nějaký čas, než se nám podaří uskladnit batohy a nasnídat se, přesto jsou ulice ještě poloprázdné, rolety stažené a pod každou střechou leží lidé, mající za stálé obydlí kus lepenky pod sebou a noviny na sobě. Ještě, že v Limě nebývají mrazy, ačkoliv pro místní lidi je v noci chladno.

Když si prohlédneme velkorysou katedrálu, chvíli v ní posedíme a venku mezitím vykoukne sluníčko, ukáže Lima přece jen svou přívětivější tvář - ulice se plní lidmi i turisty, obchody se otevírají a vzbudí se i pouliční prodavači, kteří nám nabízejí všechno možné - jsme turisté a na těch se dá při troše štěstí vydělat nejvíce. Jenomže na nás už toho nikdo moc nevydělá. Chtěl jsem dát vydělat místním knihkupcům, ale ceny knih jsou nejméně tak vysoké jako u nás, ne-li dražší. A tak se spokojuji s několika pohledy a kazetami s peruánskou folkovou a populární hudbou.

Procházíme postupně mizejícím starým koloniálním městem s jeho zákoutími, dvorečky a pavlačemi. Většina takových domů je neudržovaná a zchátralá s vyjímkou několika domů, které patří ke chloubám města. Navštěvujeme i místo působení první jihoamerické světice Santa Rosy de Lima a po vydtném obědě se pomalu vydáváme na poslední cestu po Limě. Letadlo nám sice letí až za několik hodin, ale je lepší být na letišti o něco dříve, abychom přebalili batohy na zpáteční cestu a trochu se upravili. Batohy nám mizí kdesi v útrobách letiště - sejdeme se s nimi až v Praze. My se nakonec vydáváme na poslední procházku na peruánské půdě, kupuji ještě nějaké věci v Duty Free Shopu a poté nám Peru definitivně mizí ve tmě a hukotu stoupajícího letadla. O několik hodin později, po mezipřistání v Bogotě, dáváme sbohem i Latinské Americe. Epilog je již rychlý. Po filmu a několikahodinovém spánku do letadla zazáří jasný den, mapa na obrazovce postupně ukazuje blížící se evropskou pevninu - nad námi je Francie, Lucembursko a jdeme na mezipřistání ve Frankfurtu. Naštěstí nám letadlo letí o hodinu a půl později. Ani nestihneme prolistovat české noviny a přistáváme na Ruzyni, čímž naše dvoutýdenní dobrodružství končí.